Ty máš právo akorát na...

19. kapitola

"Idiot! Blbec!" Dovršil jsem svůj seznam nadávek už mírnějšími a povzdechl si. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli byli stále ještě na něho. Ten kluk nemá kam jít! Nemůžu ho přece nechat na ulici! Zavrčel jsem a popadl klíče. Bylo sedm hodin a já absolutně nevěděl, kde by mohl být. Mohl zůstat před prací? Mohl tam na mě čekat? Po jak dlouhé době to asi vzdal? Otevřel jsem dveře a zarazil se. "Tae?" Seděl na schodech, promočený. Ani jsem si nevšiml, že prší! "Neměl jsem kam jinam jít." Zamumlal, že jsem ho sotva slyšel. "Nechtěl jsem tě zklamat." Dodal ještě tišeji. "Tae..." Zašeptal jsem a vytáhl ho na nohy. "Bože, promiň..." Táhl jsem ho dovnitř. "Proč jsi nezazvonil?" Hodil jsem mu na hlavu ručník a začal mu sušit vlasy. "Nepřijel jsi... Myslel jsem, že jsi naštvaný." Povzdechl jsem si.  "Omlouvám se. Padej se svléknout a pod sprchu. Snad nebudeš nemocný. Přinesu ti věci." Vyhnal jsem ho nakonec do sprchy. Nic moc tu u mě neměl. Koupil si sice nějaké oblečení z peněz, co jsem odmítl přijmout za jeho ubytování, ale i tak. Našel jsem mu nakonec nějaké tepláky a triko. Vytáhl jsem mu ještě v ložnici mojí mikinu a položil mu to na pračku. Šel jsem mu udělat čaj. Vlastně jsem toho kluka moc nechápal. Byl arogantní na policajty a právníky, ale ve skutečnosti to byl milý kluk, který nevyzařoval ani drzost, ani agresi. Jasný příklad, co dokáže obyčejná pozornost. "Je mi zima." Vylezl a já se pousmál. "Sedni si na gauč." Pobídl jsem ho a položil mu na stolek čaj. Zmizel jsem ještě v ložnici a vrátil se s dekou, do které jsem ho zabalil. "Lepší?" Kývl, v ruce svíral hrnek. "Dnešku je mi líto." Zamumlal. "Když se na mě vrhli... Bylo tam spousta lidí, ale bylo to pro mě už tak přirozený..." Umlčel jsem ho. "Já jsem to přehnal. Měl jsem poslouchat tvého šéfa. Sice i tak jsi v tom vině, ale přehnal jsem to. A už vůbec, když jsem pro tebe nedojel." Sedl jsem si na křeslo. "Čekal jsem." Přiznal nakonec. "Nemám rád čekání... Vždycky když jsem čekal, nechal mě tam.. někdy pro mě ani neposlal kolegu. Když jsi nepřijel..." Vstal jsem a přesunul se k němu. "Promiň." Objal jsem ho a on se nechal. To bylo víc, než mi kdy dovolil. "Omlouvám se. Chtěl jsem jet pro tebe. Uvědomil jsem si, že jsem to přehnal a mířil jsem tě hledat. Mrzí mě to." Nechal jsem ho mi vzlykat nad jeho zkaženým dětstvím do mého ramene.