Ty máš právo akorát na...

Bonus 4

YoonMin

YoonGi

"Kotě?" Zeptal jsem se zmateně. Zaklepal jsem na dveře Kookovi kanceláře a vstoupil. Nic. Nikde. Vytočil jsem jeho číslo, ale byl stále nedostupný. "To si děláš..." Zavrčel jsem a vytočil Kooka. "YoonGi?" Ozvalo se konečně. "JungKooku. Kde je Minie?" Zarazil se. "On ti to neřekl? Tvrdil mi, že to víš." Zbystřil jsem. "Co mám vědět?" Nechápal jsem. "JiMin se nechal odvést k Jinovi. Ale říkal mi, že to víš, že si pro něho nepřijedeš." Co se tomu klukovi honí hlavou? "Nic mi neřekl." Vydal jsem se zpět do auta. "Jedu tedy k Jinovi. Zatím ahoj. A díky." Típnul jsem to a nasedl do auta. Stalo se něco? Já to nechápu. Je pravda, že ráno měl špatný. Zase měl noční můry. To snad nikdy nepřestane. Ale potom, co jsem ho utěšil, byl jako vždycky víceméně v pohodě. Nikdy neutíkal k Jinovi, aby se mi vyhnul. A kdyby šlo jen o normální návštěvu, dal by mi to určitě vědět. Vyjel jsem na hlavní silnici a zrychlil. Tohle nikdy nedělal. Sjel jsem na příjezdovou cestu a zastavil. Vystoupil jsem a zamkl auto už na cestě ke dveřím. Zazvonil jsem. Čekal jsem jenom chviličku než ze dveří vykoukl Jin. "Ahoj. Pojď dál." Nemohl jsem si nevšimnout, že je ustaraný. "Je tu Min, že jo?" Zamručel jsem. "Jo a je rozrušený." Zul jsem se. "Co se děje?" Nechápal jsem. "Nevím, nekomunikuje se mnou." Frustrovaně jsem si promnul čelo a vydal se do útrob bytu. Ležel schoulený na pohovce. "Co mi třeba dát vědět, abych neumíral strachy?" Cukl sebou. Povzdechl jsem si. Byl to jen letmý pohled, ale i tak jsem mohl vidět, že je uplakaný. Přešel jsem k pohovce a sedl si k němu na kraj. "Tak co se děje, kotě? Proč jsi tady a ne v kanceláři? Proč jsi mi nedal vědět, abych se o tebe nestrachoval? A proč jsi tvrdil Kookovi, že to vím?" Vlastně jsem ani nečekal, že by mi odpověděl, takže mě tiše zašeptané: "promiň", opravdu překvapilo. "Hm? Tak co se děje?" Sklonil jsem se a přiměl ho, aby se na mě podíval. Nenechal jsem ho, aby se uhnul. "Já poslouchám." Popadl jsem ho a vysadil si ho na klín. "Takže?" Pobídl jsem ho znovu. "Jde o to ráno." Špitl a já se na něho překvapeně podíval. "O tu noční můru?" Pozvedl jsem obočí. Přikývl. "Proč tě to najednou tak trápí?" Nechápal jsem. "Máš je už jak dlouho." Přikývl. "Jenže... Jsme se rozešli kvůli nim. Kvůli nim jsi mě donutil jít k psychiatrovi, kvůli nim, jsem o tebe skoro přišel. A... Jak dlouho se s ním scházím? Dva měsíce? A k čemu to je? K ničemu. Mám je stejně často jako dřív! Já nechci, aby jsi mě zase opustil!" Překvapeně jsem se na něho díval. Povzdechl jsem si a setřel mu slzičky. "Poslouchej mě, JiMine." Zadíval jsem se mu do jeho smutných oček. "Já tě NIKDY neopustím. Rozumíš? NIKDY. K tomu doktorovi jsem tě nevzal proto, že bych tě jinak opustil. Já jsem počítal s tím, že to nemusí vyjít. Ale potřeboval jsem NĚCO udělat. COKOLIV. Jenže už jsem vyzkoušel všechno a nic nepomáhalo chápeš to? A neopustil jsem tě, ani když jsi byl tady na mě naštvaný a zrazený. Já byl s tebou, ani na chvilku jsem nepřemýšlel, že bych tě opustil. Jen jsem doufal, že mi ty dokážeš odpustit. I kdyby jsi ty noční můry měl do konce života, tak mě se nezbavíš. Ale nevzdávej to. Prosím. Sám doktor říkal, že to chce čas. Než se přijde na to proč je máš a na to, jak tě z nich dostat. A ty si vedeš skvěle. Postupně se před doktorem uvolňuješ a zvládáš to čím dál lépe. To je taky důležité proto, aby se to mohlo řešit. Jen mi PROSÍM slib jednu věc. Že to nevzdáš." Zoufale se na mě natiskl. "Omlouvám se. Promiň." Přivinul jsem ho k sobě. "Je to v pořádku ano? Všechno. Mezi námi se nic nemění." Ujišťoval jsem ho a tiskl si ho k sobě. Kotě moje. Zase se trápilo. "Miluju tě, JiMinie." Sklonil jsem se a lehce se otřel o jeho rty. I když mi seděl na klíně, stále byl níž. Byl tak drobounký... Tak dokonalý. "Miluju tě, Yoonie." Spokojeně jsem se usmál. "Pak bude všechno v pořádku." Usmál jsem se a přivinul si ho k sobě. "Ale už mi takhle neutíkej ano? Hrozně jsem se bál, kam jsi mi zmizel. A co se stalo." Byl jsem vděčný klukům, že se na nic neptali, prostě odešli do jiného místnosti hned jak jsem přišel a nechali nás. "Chceš tu zůstat, nebo pojedeme domů?" Znovu jsem se lehce otřel jeho rty a přivinul ho k sobě. "Domů." Špitl prosebně a tak jsem se i s ním zvedl a šel hledat kluky.