Angel of Death (ff Steve Rogers)

Část šestá

Se Stevem jsme se na sebe podívali a já se zasmála. „Tak co ráda snídáš?" zeptal se a zamířil k lednici. „No, u nás máme jiné jídlo než tady, tak mě překvap." Řekla jsem a šla se posadit ke stolu. Po chvíli přede mě položil talíř a já jen udiveně koukala. „Co je to?" zeptala jsem se. „To jsou lívance." Zasmál se. „A jak se používá tohle?" ukázala jsem na vidličku. „Ukážu ti to." Vzal vidličku, ukrojil kousek svého lívance a řekl. „Otevři pusu." Poslechla jsem, páni lívance jsou vážně dobré. Vykulila jsem oči. „Páni, to je vážně dobré." Usmál se a pozoroval, jak jsem popadla vidličku a nůž a rychle jsem jedla. Když jsme oba dojedli, vzal mi můj talíř a odnesl ho, během chvíle byl zpět, posadil se a odkašlal si. „Takže Katrin, řekneš mi o sobě něco?" podívala jsem se na něj a zhluboka se nadechla.

„Jak už víš jsem anděl smrti, bydlím na planetě jménem Arinta. Mám spoustu sourozenců, jen s jedním rozdílem, a to že vždy mají oba rodiče bohy. Od všech se liším, nikdo mě nepřijal, a tak nebydlím tam kde ostatní, ale mám svůj vlastní zámek daleko od ostatních. Na naší planetě nejsou auta, elektrika či nějaké moderní vybavení. To vše znám je z vyprávění andělů, co se zdržují zde na zemi. Svůj přesný věk neznám ale odhaduji něco okolo 1 000 let." Když jsem řekla svůj věk Steve se zarazil a jen mě pozoroval s otevřenou pusou. „Ale neboj, v převodu na lidské je mi asi něco okolo 26." Usmála jsem se a podrbala ve vlasech. „A křídla máš?" zeptal se." Sklopila jsem svůj pohled a zakývala hlavou. „Můžeš je vidět, pokud chceš, ale nelekni se, jsou jiná než normální andělská křídla." Zakýval hlavou. „Rád bych."

„Tak dobře, ale musíme jinam, tady je málo prostoru." Zvedl obočí a podíval se z okna. „Mohli bychom na střechu." Pousmál se. „Tak dobře." Jak jsem to řekla ukázal ať jdu za ním, následovala jsem ho, vyjeli jsme úplně do posledního patra a vyšli ještě jedny schody nahoru. Otevřel mi dveře a rukou ukázal že mám jít první. „Dobře... ale otoč se a až ti řeknu tak se můžeš podívat." Kývl a otočil se. Byla jsem nervózní, má křídla lidi děsí. Snad to teď bude jinak. Nadechla jsem se a roztáhla křídla. „Můžeš." Řekla jsem a radši se koukala do země, čekala jsem na jeho reakci jako na rozsudek smrti, srdce mi bylo jako o závod, ale můj pohled stále spočíval na zemi.

Z pohledu Steva:

S Katrin jsme si rozuměli, byla jiná než ostatní. Zaujala mě a chtěl jsem ji moc poznat, byl jsem jak posedlý. Udělal jsem nám snídani, povídali jsme si, řekla mi o sobě spoustu věcí, jen mi připadala zaskočená, když jsem se ptal na její křídla. Řekla mi, že je mohu vidět, ale že musíme někam, kde je více prostoru, tak jsme šli na střechu, je oproti mně tak malinká. Moje velké tričko ji tak slušelo, nemohl jsem z ní spustit oči. Když jsme byli na střeše, řekla ať se otočím. „Můžeš." Otočil jsem a otevřel pusu. Stála tam a měla pohled do země, její křídla... měli nejméně tři metry, byli z černého peří, na konci pírek bylo něco stříbrného, lesklo se to, pochopil jsem, že je to ostří. Každé pírko bylo jak nůž. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byla to nádhera. Šel jsem za ni, chytil ji za bradu a zvedl její pohled, aby směřoval ke mně, usmál jsem se na ni a podíval se jí do očí.

„Tvá křídla... jsou krásná, vyjadřují tebe, líbí se mi." Řekl Steve. Tohle mi ještě nikdo neřekl, udělalo mi to vážně radost. Prudce jsem ho objala. „Děkuju." Zašeptala jsem. Pak jsem se rychle od trhla a jen se na něj dívala. „Chceš se proletět?" zeptala jsem se s úsměvem. Udiveně se na mě podíval a nic neříkal. „Snad se nebojíš." Zasmála jsem se. „Tak fajn." Kývl s úsměvem. Byl hodně vysoký, chytla jsem ho kolem pasu a zamávala křídly. „Kam chceš letět?" Zeptala jsem se, když jsme se vznášeli ve vzduchu. „Jedno místo bych měl, budu tě navigovat." Letěla jsem tam kam mi Steve říkal, byl docela těžký ale mě to nevadilo. Doletěli jsme k nějaké mýtině někde v lese. Přistála jsem a pustila se Steva. „Páni! To bylo úžasný!" vykřikl Steve a já se jen zasmála. Nejvtipnější na tom asi bylo, že jsem na sobě stále měla jeho tričko.

Když jsme se posadili na louku a vychutnávali si ticho tak Stevovi zazvonil telefon. „Ano Tony?... Rozumím... Loki?... Za chvíli tam jsme." Zavěsil a já se na něj podívala. „LOKI?!" podívala jsem se na něj s překvapením. „Musíme jít, vysvětlím ti to po cestě." Vyskočila jsem na nohy a usmála jsem se. „Chtěl jsi říct letět ne?" zasmál se. „Ale jistě." Znovu jsem ho chytila kolem pasu, roztáhla křídla a vznesla se. „Tak vysvětluj." Řekla jsem mu, když jsme letěli zpět. „Loki je zpět, napadl New York a zabral Stark Tower, musíme ho zastavit." V hlavě mi běhalo spoustu myšlenek, ale odpověděla jsem jen jedním slovem. „Rozumím." Měla jsem strach, co nastane, nemůžou mu přece ublížit, po pár stovkách let ho zase uvidím...