Angel of Death (ff Steve Rogers)

Část dvacátápáta

Sluneční paprsky kolem mě začali tvořit cosi třpytivého, všichni zvedli pohled a jen pozorovali. Vítr mě vzal ze Stevovo sevření a nechal mé tělo vznášet. Kolem mě se začal tvořit vír, měl zlatou barvu a mé tělo otáčel podle sebe. Vynesl mě velice vysoko, najednou slunce začalo zářit víc než obvykle, vír zmizel a já se snesla dolů v bílých šatech, které měli na rukou zlaté kovové brnění, měla jsem na sobě zlatý plášť a mé ruce obklopila zlatá energie, která vyvolala zvukovou vlnu a mé tělo klesalo pomalu k zemi. Ležela jsem na trávě a nic se nedělo. Najednou jsem vyskočila a roztáhla křídla, ale něco bylo jinak, má křídla už nebyla černá, byla bílá, se zlatým ostřím na špičkách pírek. Stála jsem tam a prohlížela si sama sebe. Zvedla jsem pohled a viděla ostatní. Začala jsem zhluboka dýchat, protože jsem si uvědomila, co se právě stalo. Začala jsem se usmívat a nahrnuly se mi slzy do očí.

„Steve... Steve!" zakřičela jsem a běžela k němu, skočila jsem mu kolem krku s rozhodnutím, že už ho nikdy nepustím. „Katrin..." bilo mu srdce tak nahlas, že to musel slyšet snad každý. Znovu jsme se políbili, znovu jsem mohla cítit jeho rty. „Angie..." ozvalo se za mnou. Odtrhla jsem se od Steva. „Loki!" běžela jsem za ním a obejmula ho. „Gratuluji, stal se z tebe Anděl života, nyní můžeš vytvářet a zhmotnit úplně nové životy, jsem na tebe pyšný můj malý andílku." Trošku jsem odstoupila „Ale kdo je teď andělem smrti?" Loki se zasmál. „Ty... k životu patří smrt, ke smrti život, k temnotě světlo a ke dni noc, nic se nemění." Usmála jsem se a znovu ho objala, byla jsem tak šťastná...