Angel of Death (ff Steve Rogers)

Část třináctá

Když jsem žezlo vzala do ruky, dalo mi velkou ránu, zavrčela jsem ale žezlo ani přes silnou bolest nepustila. Moje oči začali zářit zeleně a já věděla, že musím vyjmout kámen z toho žezla. Čím víc jsem se přibližovala rukou ke kameni, tím víc to bolelo ale začalo se kolem mě tvořit víc a víc zeleného světla. Sevřela jsem kámen v ruce a odtrhla ho od žezla. Ukrutně to bolelo, zakřičela jsem. Odtržení způsobila silnou vlnu, rozbila vše skleněné, i Brucovi brýle byli naprasklé. Držela jsem kámen v ruce a žezlo v té druhé, měla jsem roztažená křídla.

Když jsem se otočila, stál tam zbytek týmu s otevřenou pusou. „Je silnější, než si umíme představit." Prohlásila Nat. Jen jsem tam stála a pozorovala je. Podívala jsem se na svou ruku, jako kdyby mi v žilách proudila moc toho kamene, nerozuměla jsem tomu. Steve přeskočil zeď, ve které ještě před pár minutami bylo okno, chtěl jít ke mně blíž ale já ho zastavila. „Ne!" Koukal na mě a nechápal. „Steve, nevím, co to je, možná ti můžu ublížit, jdi radši dál a snažte se sehnat Thora, je to skutečně důležité." Všichni někam odešli ale Steve tak stále stál a pozoroval mě. „Steve, nechci ti ublížit, neodpustila bych si to, prosím jdi, jdi a najdi Thora." Steve kývl a chtěl odejít. „Steve!" zakřičela jsem. „Buď opatrný, prosím..." usmáli jsme se na sebe a on odešel. Stála jsem tak se strachem pustit žezlo či kámen se svých rukou, měla jsem strach se i pohnout. Prostě jsem tam jen stála a přemýšlela, co se stalo, co mi to dalo nebo vzalo. Snad tu Thor brzo bude. „Našli jsme ho, přišla mi oznámit Nat." Spadl mi kámen ze srdce. Snad bude vědět co s tím. Žíly mi stále svítily modře, trochu mě to děsilo. Thor se najednou objevil přede mnou, chtěl jít blíž ale dalo mu to ránu, úplně ho to odhodilo...

Zvedl se a udiveně sledoval co to je. Pak zavřel oči, něco věděl, něco mu došlo ale bál se to říct. „Katrin... myslím že o musíš vědět." Do očí se mu hrnuly slzy. „Co Thore... co mám vědět?" zeptala jsem se vystrašeně. „Loki..." nedořekl to a já mu přečetla myšlenku. Loki zemřel... Otevřela jsem pusu a začala plakat. Spadla jsem na kolena a začala křičet. Vyšla ze mě silná vlna, co rozbila zbytek oken v tomto patře, vyhodila proud a odhodila Thora. Celý tým přiběhl ale Thor je zastavil. „Loki zemřel, chtěl abys přebrala jeho moc, teď všechno, co uměl on a co ovládal, ovládáš ty. Jen to ještě neumíš." Utřela jsem si slzy a mojí mocí připevnila kámen na náhrdelník, který jsem nikdy nesundávala.

Roztáhla jsem křídla a proletěla dírami po rozbitých oknech, letěla jsem na mýtinu do lesa, kterou mi ukázal Steve. Prudce jsem přistála a svalila se na zem. Koukala jsem na nebe a po tváři mi tekli slzy. Najednou jsem uslyšela praskání větviček a rychlé kroky. Rychle jsem se zvedla a srazila cizince k zemi, až pak jsem si uvědomila že to je Steve. „Bože, Steve... moc se omlouvám." Pomohla jsem mu se zvednout a očistila mu triko. „Ne, to já se omlouvám, měl jsem přijít normálně, jen jsem o tebe měl strach, a tak jsem hned vyběhl za tebou, jen jsi rychlejší." Pousmála jsem se na něj a obejmula ho, lehli jsme si na trávu a jen mlčeli, držel mě za ruku a já se znovu cítila v bezpečí. „Katrin, jsi silná, zvládneš to, jsi anděl smrti a..." jak to řekl posadila jsem se, a pak mi to došlo. Steve se posadil vedle mě a jen mlčel, nevěděl, co se děje. „Co jsi to říkal..." „Že jsi silná..." „Ne, ještě něco." Že to zvládneš." „Ne to taky ne." „Jsi anděl smrti?" „JO, JO PŘESNĚ TO!" vyskočila jsem a začala se smát. „TEN PARCHANT!"