Angel of Death (ff Steve Rogers)

Část jedenáctá

Ráno jsem se vzbudila zahrabaná pod peřinou, promnula jsem si oči a zjistila že je 06:30, bože, proč se budím tak brzo. Vstala jsem a šla se osprchovat, udělat ranní hygienu a převléct se. Vyšla jsem na chodbu a chtěla zaťukat na Stevovo pokoj, ale on v tu chvíli otevřel, měl na sobě sportovní oblečení, takže se asi chystal běhat. „Dobré ráno, přišla si akorát v čas na naše běhání." Zvedla jsem obočí a pak jsem si to uvědomila. „No jo vlastně, tak mi dej chvíli, vezmu si něco sportovnějšího." Odběhla jsem do pokoje, natáhla na sebe legíny, bílé tričko a mikinu, ráno bylo chladněji. Vyšla jsem z pokoje a Steve už čekal u výtahu, sjeli jsme dolů a šli do parku, prý se tam běhá nejlíp. „Tak co, jsi připravená na prohru?" se smíchem se mě zeptal. „Na to bych se měla ptát spíš já." Pousmála jsem se, Steve dal znamení, že můžeme vyběhnout.

Nejdřív jsem ho chtěla porazit poctivě, ale musela jsem využít toho, že jsem anděl, jinak bych neměla šanci. Zapojila jsem svoji sílu a Steve se začal ztrácet v dáli, měla jsem tak 3 kolečka náskok. Pochopil, že mě nemůže doběhnout. Když jsme se oba zastavili, Steve začal lapat po dechu. „Vidíš, vyhrála jsem." Zasmála jsem se. „Vidím..." řekl udýchaně. „Myslím, že si zasloužím odměnu." Tím jsem myslela snídani, ale přebral si to podle sebe, kývl na mě a usmál se. Najednou mě chytl za pas a přitáhl blíž k sobě, jen jsem na něj koukala a on mě políbil. „Myslela jsem snídani, ale tohle se mi líbí víc." Pošeptala jsem mezi polibky. Odtáhl se, vzal mě za ruku, a někam mě vedl. Asi po 20 min chůze, jsme zastavili u nějaké budovy a Steve zazvonil, k mému údivu otevřel Sam. Překvapeně jsem se podívala na Steva a zpět na Sama...

Pozdravili jsme se a Sam nás pozval dovnitř, posadil nás ke stolu a hodil na stůl papíry. Steve si je vzal a začal číst, pak se Samem šli do vedlejší místnosti, po 15 minutách se vrátili společně s vystrašeným výrazem. Nevěděla jsem, co se děje, radši jsem se ani neptala, za chvíli jsem se rozloučili a vyrazili směr Stark Tower. „Co se děje?" zeptala jsem se Steva. On jen zavrtěl hlavou a neodpovídal, jen mě chytl za ruku a pevně ji držel celou cestu domů. Když jsme dorazili domů, tak jsme šli ke mně do pokoje, celou dobu jsme mlčeli, až když se Steve usadil, začal mluvit. „Katrin, vím že ti můžu věřit, a tak ti to teď řeknu." Přikývla jsem a poslouchala.

„Měsíc zpátky, začaly spekulace o tom, že se vrátil Winter Soldier, abych to více rozvedl, byl to můj nejlepší kamarád, před 70 lety. Myslel jsem si, že je mrtvý, ale unesla ho HYDRA a dělala na něm pokusy, a tak přežil, ale je jiný, nepamatuje si mě a je na straně HYDRY." Se strachem jsem se na něj podívala, nevěděla jsem, jestli se mám přiznat, nebo to nechat být, ale viděla jsem, že se trápí, pustila jsem jeho ruku a šla k onu, byla jsem k němu otočená zády a začala mluvit.

„Steve... za to můžu já." Otočila jsem se k němu a viděla jeho nechápavý pohled. „Když Bucky umíral, byla jsem samozřejmě u toho, umíral v bolestech, a tak jsem mu chtěla pomoc, ulevila jsem mu od bolesti, ale když vezmeš bolesti moc, můžeš zachránit život. On byl silný, a tak se po chvíli zotavil úplně. Jenže ho našla HYDRA a udělala z něj to co teď je. Mrzí mě to, chtěla jsem pomoct, ale udělala jsem to ještě horší, omlouvám se." Provinile jsem se podívala na Steva, který měl sklopený pohled do země. Bála jsem se jeho reakce...