Angel of Death (ff Steve Rogers)

Část desátá

Začal chodit po pokoji a rozhazovat rukama. Pak si sedl zpět na postel a položil si hlavu do dlaní. Přišla jsem němu, klekla si a vzala ho za ruce, v jeho očích byly slzy. Položila jsem svou ruku na jeho tvář. „Steve... nic si nepodělal... taky tě mám ráda, možná více než bych měla." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil, potom mi také položil ruku na tvář a přitáhl si mě blíž, chyběl malý kousek od střetnutí našich rtů, ale někdo zaklapal na dveře. Rychle jsme se oba zvedli a Steve šel otevřít. „Nerad ruším ale neviděl jsi Katrin, Tony se ptal." Zeptal se Steva Sam. Steve couvl od dveří a Sam viděl, jak tam stojím." Řekni Tonymu, že jsem šla spát, děkuji."

„A mám říct i to že se Stevem?" v tu chvíli jsem po něm hodila botu, jen tak tak uhnul. „Dobře, tak tedy ne, nenechte se rušit." Steve zavřel, překřížil ruce a opřel se o dveře. „Vždy jednáš takhle?" zvedl obočí a usmíval se. „Jen někdy." Ušklíbla jsem se. Steve šel ke mně, chytil mě za ruku a vedl mě na balkon. Zavřel za námi a zhasl, aby byli jasně vidět hvězdy. Chytil mě kolem pasu a přitáhl blíž, znovu jsme byli tak blízko... „Prosím, pomozte mi někdo, PROSÍM!" přerušil nás křik ženy. „Povinnosti volají, za letu tam budeme rychleji." Znovu jsem ho chytla kolem pasu a vzlétla, trvalo chvíli, než jsme zahlédli ženu, obklopenou možná tak 12 dalšími lidmi.

Přistála jsem a začala další akce, ženu jsme zachránili a pro jistotu ji doprovodili domů. Cestou začalo pršet a když jsme ze Stevem chtěli vyletět směr Stark Tower, jelo kolem nás auto a rozcáklo louži, Steve si stoupl přede mně aby to pocákalo jeho a ne mě, bylo to hezké gesto, hlavně jsme u sebe znovu byli blízko...

„Měli bychom letět." Řekla jsem a chtěla roztáhnout křídla. „Ne, další příležitost si vzít nenechám." Řekl Steve, přitáhl mě zpět k sobě a naše rty se spojily, zapletla jsem mu prsty do vlasů, on měl svou ruku na mém pasu a druhou na mé tváři. Pak mě vzal za pas a já se vyhoupla a obmotala nohy kolem jeho pasu, opřeli jsem se o zeď jednoho z domů a propletly prsty na rukou.

Nechtěla jsem, aby tenhle okamžik někdy skončil, bylo to tak dokonalé, byl tak něžný. Tenhle okamžik zničila bouřka, která svůj příchod oznámila velkým bleskem. Roztáhla jsem křídla a vyletěli jsme, a za chvíli jsme byli ve Stark Toweru, byli jsme promočení, a tak jsme se šli oba převléct, když jsem vycházela z koupelny, někdo zaklepal na dveře, otevřela jsem a viděla Steva, tepláky mu vážně sluší. „Můžu dál?" zeptal se, já ukázala rukou ať jde dovnitř. „Napadlo mě, že bychom si mohli pustit nějaký film, prý jsi ještě nikdy žádný neviděla." Zavrtěla jsem hlavou. „Neviděla, ráda bych to změnila." Posadily jsme se na pohovku a Steve zapnul televizi, chytil mě okolo ramen a přisunul blíž, položila jsem si hlavu na jeho rameno a sledovala obrazovku, po chvíli mi byla zima, a tak jsem si vzala deku, Steve nás oba přikryl a já se k němu ještě více namáčkla. Bylo mi s ním tak dobře, cítila jsem se s ním tak v bezpečí, jak je možné, že za celý život nepoznáme člověka, ke kterému bychom si vytvořily pevné pouto a potom, ze dne na den, poznáme osobu, která vám obrátí život vzhůru nohama, osobu, ke které máme silné pouto, a to ji známe jen den, je to nepochopitelná věc, ale líbí se mi to. Myšlenky mě unavily, brzo jsem usnula, vnímala jsem jen Steva, jak mě v náručí nese do postele...