Angel of Death (ff Steve Rogers)

Část devatenáctá

„Steve?" „Ano?" vzala jsem ho za ruku. „Pojď za mnou." Chtěla jsem mu ukázat místo, na kterém ještě nikdo nebyl. Sešli jsme schody dolů a já otevřela dveře, které se zjevily když jsem mávla, vedly do zahrady, prošly jsme nimi a dveře zmizely, Steve zůstal stát na místě, s úžasem na tváři.

Z pohledu Steva:

Chtěla mi něco ukázat, vzala mě za ruku, seběhli jsme schody a mávnutím ruky se před námi objevily dveře, stále jsem žasnul nad tím, co dokáže. Vedly do zahrady, když jsme prošli, dveře zmizely. To, co jsem viděl, mě dostalo úplně. Stáli jsme pod stromy, před námi byla cesta z kamínků, a na konci byla loďka, nasedli jsme do ní a ona nás sama dovezla na nějaké místo, nevěděl jsem, kde jsem byl, byla tam mlha. Katrin mě chytla za ruku a pomohla mi z loďky. Znovu mávla rukou a mlha zmizela, viděl jsem zářivě bílý altánek, který byl postaven na malém ostrůvku. Začalo svítit slunce, jezero se začalo lesknout a já si všiml že v altánku je deka, jako na piknik. Katrin chytla jednu růži a ta se rozevřela, začali se rozevírat další růže a kolem nás začali poletovat motýlci. Bylo to jako z pohádky, kouzelné, a tak krásné. Šel jsem za ní, otočil ji k sobě a políbil. „To ty sama?" zeptal jsem se, ona se jen usmívala a kývala hlavou. „Katrin, ty jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat, já jsem do tebe fakt blázen." Políbil jsem jí a zatočil se sní. „Měli bychom se vrátit." Pronesla a pomalu odcházela. „Ale vrátíme se sem ještě, že ano?" jen se usmála a řekla. „Kdykoliv budeš chtít." Vrátili jsme se zpět do hradu a svolali ostatní...