Princess of Hell: Redemption [3]

26-Deníčku

Milý deníčku.

Myslím, že jsem dočista zešílela. Tohle nejsem já, nikdy jsem nebyla. Nejsem stavěná na pozici být hrdinkou. Narodila jsem se v pekle, byla jsem vychována, jako zločinec. Nebo, jako ďáblovo sémě, jak by řekl Tony.

Ale on se na mě dívá jinak. Nevidí mě, jako nějakou pohromu. Vidí ve mně něco víc. Absolutně nechápu proč, jsem jen další z mnoha, není na mně nic výjimečného.

Když jsme se poznali, byla jsem ve službách Lilith. Ne zcela dobrovolně. Možná to nás tolik sblížilo. Měl to podobné, až na to, že jemu mazali vzpomínky a ovládali jej pomocí jedné knihy. Jak se tohle celé mohlo stát?

Myslím, že ho miluju. Teda, nemyslím. Vím to. A to je přesně důvod, proč jsem přišla o své schopnosti. City k němu, mě o ně připravily, ale nelituji toho. Jedna noc strávená s ním, je tisíckrát lepší než prázdný život, jakožto terminátor. Ať už je to cokoliv.

Ale nejedná se pouze o něj, jde o všechny členy týmu. Vytvořila jsem si ke všem určité citové pouto, které mě stálo mé síly. Chvíli jsem si nebyla jistá, zda mi to za to stojí, ale pokaždé, když vidím Buckyho úsměv, či slyším nějaký Tonyho hloupý vtip...poprvé v životě mám skutečnou rodinu.

Díky těmto lidem se poprvé cítím, jako bych byla živá. Už nejsem pouze stroj na plnění rozkazů, který ze mě Lilith udělala, ale jsem člověk. A zásluhu na tom mají všichni tihle lidé. Neskutečně mi na nich záleží, nevyměnila bych je za nic.

Miluju usínání v Buckyho náručí, cítím se poprvé v životě v bezpečí, a normální. Tonyho hloupé vtipy a sarkastické poznámky, kdyby se mu něco stalo, chyběl by mi. Stejně tak by mi chybělo dělání kravin s Clintem. Nebo hádky se Samem.

Konečně jsem našla svou rodinu, a odmítám se jich vzdát, ačkoliv jsou kvůli mně v obrovském průšvihu.

Zavřela jsem deník a setřela si slzy, které mi stékaly po tvářích. Mrzelo mě, že si nikoho nepamatuji, ještě více než předtím. Avengers pro mě znamenali, ještě víc, než oni sami tuší. Totéž Bucky.

Podívala jsem se na fotografie na stole. Byla jsem na nich já, společně se členy týmu. Možná věděli, co pro mě znamenají, možná ne. Bylo by hloupé otevírat rány, tím že se jich půjdu zeptat. Speciálně jednoho člověka. Pokaždé když se na mě podívá, v jeho očích je bolest a nic jiného. Teď už chápu proč.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Rychle jsem setřela poslední slzy a deník schovala pod deku. Ve dveřích se objevila Clintova hlava. Na co ten člověk vůbec klepe?

„Neruším?" optal se trhavě a s neutrálním výrazem se na mě podíval. Nevěděla jsem, jak se v jejich přítomnosti chovat. Cítila jsem se hrozně. Připomínala jsem jim ji. Osobu, která už ani vlastně neexistuje. Možná je tohle šance na nový začátek.

„Ne, vůbec ne," s úsměvem jsem zakroutila hlavou. Clint kývnul hlavou a vešel do pokoje. Stále mi bylo nepříjemné bývat v místnosti s nimi. Nikdy jsem nevěděla, jak přesně se chovat.

„Proč se nám vyhýbáš?" optal se zklamaně a podíval se na mě. Úsměv mu povadnul, a v jeho tváři byl pouze smutek, nic jiného. Rovnou na věc tedy.

„Nikdy nevím, jak se chovat. Všichni stále čekáte, že si zázrakem vzpomenu, ale tak to není. Vymazání paměti už je nejspíše trvalé, a nikdo z nás s tím nedokáže nic udělat. Převážně Bucky, ten pořád něco očekává. Stále se na mě dívá, jako na ztracené štěně, a já mu nechci ubližovat," zakroutila jsem hlavou a setřela si slzu.

„Nye, co když ti řeknu, že jsme našli způsob, jak ti možná pomoct?" nadzvednul obočí. Překvapeně jsem zamrkala očima a souhlasně přikývla. Chtěla jsem slyšet víc.

„Mluvil jsem s Wandou. Něčím podobným už sis jednou prošla. Jakožto Valey ti nejde vzpomínky vymazat úplně, pouze je potlačit. Je možné, že by ti Wanda mohla pomoct vzpomenout si, na to, kdo jsi," usmál se, a já vytřeštila oči.

„Posledně, když se mi vrtala v hlavě, málem jsem zemřela."

„Chceš ty vzpomínky zpátky nebo ne?" ušklíbnul se. Souhlasně jsem přikývla. 

Hola amigos.
Osmá série GoT je hodně divná. A štve mě, že jsem u třetího dílu a ještě tam nebyla Cersei.🙄