Poznamenaný||Tkeej (Dokončeno)

XVIII.

Tomáš

Karin rychle popadne štos papírů a začne si je prohlížet, já se otočím ke dveřím a do místnosti vstoupí Jakub s Radkem. ,,Naty donesla jen tak kus dortu, nechcete si jít dát?" promluví Radek a Jakub se na něj se smíchem podívá. Tomu zmetkovi bylo určitě jasný, co se tu stalo. ,,Jo, já bych si dala." vyjekne Karin, hodí papíry na stůl a rozejde se ke klukům. Jakub se s ní vydá pryč. ,,Jo, jdu taky." oznámím Radkovi, vstanu ze židle a oba se následně rozejdeme pryč. 

Jakmile dorazíme do studia. Karin už v ruce drží papírový talířek s kusem dortu a povídá si s Jakubem, Dominikem a Kristýnou. Přejdu ke stolu a lehce zmaten z naší předešlé pusy si na talířek naberu dort. ,,Hele, co jste tam spolu prováděli?" nakloní se ke mně Radek a já se na něj s vykulenýma očima podívám. ,,Nic-nic." vykoktám ze sebe. Podezíravě se na mě podívá. ,,No jak myslíš." otočí se a zmizí ke své holce. Rozejdu se ke Karin a ke klukům, u kterých už Kristýna nestála. O něčem debatovali. ,,A co Tome, už si nabídl Karin, že jí vezmeš na nějaký náš koncert?" Jakub mi hodí na rameno ruku. Všichni tři se na mě podívají. ,,Nepřemýšlel jsem o tom nějak. Nevím, jestli by vůbec chtěla, kluci." měním pohled z Jakuba na Nika a pak zpět. ,,Chtěla, chtěla." vyjekne s radostí Karin. Oproti nim byla fakt prcek, ještě ke všemu, když stála mezi nima. 

Jakub se na ní podívá a usměje se. ,,No, to ti asi nic jiného nezbývá, když říká, že chce." poplácá mě po rameni. Usměju se. Když Karin chce na koncert, někdy na koncert půjde, nebyl by to problém. Kluci nás následně opustí a my oba se vydáme zpět dolů, pryč od lidí. Usednu na svou židli, Karin si sedne na židli vedle a oba se pustíme do jídla. Musím uznat, že ten dort byl fakt skvělej. ,,Má to moc dobrý." dostane ze sebe ještě s plnou pusou Karin. ,,Jo, to má." dožvýkám poslední sousto, vezmu oba talířky i s plastovýma vidličkama a dojdu to vyhodit do koše. Následně usednu zpět na místo. ,,Hele, ta pusa..." ,,Promiň, nevím co to bylo." nenechá mě to doříct a rovnou mi skočí do řeči. ,,Zrovna jsem chtěl říct něco podobnýho. Nevím, co to do mě vjelo, ale cítil jsem, že to mám udělat." ,,Jo, já taky." projede si rukou nervózně vlasy a přitom se lehce začervená. Byl jsem rád, že jsem v tom nebyl sám. ,,Nechci, aby si z toho byla nějak špatná." dostanu ze sebe a Karin souhlasně přikyvuje. ,,Je to případně chyba nás obou." odpoví mi. Už teď jsem ale tušil, že lžu sám sobě, měl jsem jí rád, víc než jen to. Zamiloval jsem se, i přesto, že jsme se neznali nějak dlouho.

--

V noci jsem vůbec nemohl zamhouřit oka. Vracely se mi pocity, které jsem cítil při našem polibku. Byl jsem v tom pravděpodobně až po uši a nevěděl, co s tím mám dělat. Přitahovala mě, mám jí fakt rád, ale nechci, aby to s náma dopadlo třeba blbě. Nechci, abych se bál, že se jí v Ustí něco stane, ještě ke všemu je to taková dálka a já jí nechci brát z jejího rodného města, kde má mámu a kamarády. 

Vstanu z postele a po studené podlaze se vydám ven z pokoje. Chtěl jsem si jít natočil vodu v kuchyni do sklenice, ale zahlédl jsem světlo v koupelně. Zastavím se. Kdo by byl skoro ve tři ráno v koupelně bez toho, aby šel na záchod? S domněnkou toho, že to je Nik nebo Robert se vydám do kuchyně. Z linky si vezmu sklenici, ze které jsem pil než jsem si šel lehnout. Z kohoutky si do něho natočím vodu a napiju se. Studená voda projede mým horkým krkem. Udělalo mi to dobře. Sklenici vrátím zpátky a vydám se zpět do svého pokoje. 

Cestou se podívám na dveře koupelny. Světlo už zhaslo, ale i tak jsem neslyšel, že by někdo odtamtud odešel. Přistoupím proto ke dveřím a lehce na ně pro případ zaťukám. Dveře se po chviličce otevřou. Byla v nich Karin. ,,Co se děje? Proč tu jsi po tmě?" špitnu potichu k ní. Z ničeho nic mi padne do náručí a rozpláče se mi do hrudníku. Víc jí k sobě přitisknu, abych jí tím dal najevo svou podporu. Když se po několika minutách ode mě odtáhne, otře si rukávy mikiny tváře. ,,Promiň." špitne ubrečeným hlasem. ,,Nic se neděje, proč jsi nevzbudila Roberta, když se něco děje? Nemyslím to špatně, jenom že by určitě pomohl a nemusela jsi utíkat pryč do koupelny." mykne rameny. ,,Nechtěla jsem ho rušit když už spí. Navíc, kdo by takhle ráno chtěl řešit problémy a nálady nějaký holky." ,,Já třeba jo." řeknu až moc nahlas. Karin mi přiloží ukazováček ke rtům. ,,Potichu, ať je nevzbudíš." špitne potichu. Ukazováček dá pryč a já na ní s údivem jenom tak čumím. ,,Nechceš jít ke mně? Ať tady nestojíme uprostřed dveří." vzpamatuju se, ukážu za sebe do svého pokoje a ona kývne hlavou na souhlas. Oba se tedy vydáme ke mně do pokoje.

Zavřu za námi dveře, Karin usedne do mé postele. Sáhnu po zapínači na světlo, ale Karin mě zastaví. ,,Můžeme-můžeme tu být prosím po tmě?" ,,Dobře, jak chceš." rozejdu se k posteli a posadím se na druhou stranu. ,,Co tě tedy rozbrečelo?" podívá se na mě. Světlo z měsíce dopadalo na její obličej, po kterém jí stekla jedla ze slz. Rychle jí setře rukávem mikiny a podívá se do svého klína, kde si začne hrát s kůžičkou na palci. ,,Já nevím, tak nějak všechno. Přijdu si úplně k ničemu. Že v životě nedosáhnu toho, čeho bych chtěla, že ztratím všechny lidi kolem sebe a budu tady jen já sama. Že ztratím mámu, Roberta, kluky z Central Gangu nebo tebe." poslední slovo mě zahřálo u srdce, záleží jí na mě. 

,,To se nestane. Je v pohodě být někdy na dně a je v pořádku, že cítíš to, co cítíš. Jenom tě chci ujistit v tom, že nic z toho se nestane, to se nemusíš bát, já i kluci tady budeme na furt. Budeme stát vedle tebe vždycky, když se něco bude dít a Robert na víc jak na 100%, tím jsem si jistej." zvedne koutky do úsměvu. ,,Děkuju, Tome. Mohla bych být tady u tebe v pokoji? Nechci se vracet, abych nedělala zbytečný rozruch a Roberta nevzbudila." ,,Jasně." poplácám na místo vedle sebe v posteli. Karin si lehne a já jí přikryju peřinou. Následně ulehnu vedle ní. ,,Můžu tě ještě o něco poprosit?" pípne do ticha pokoje. Otočím se na ní. ,,Mohl bys mě prosím obejmout? Jestli ale nechceš, dělat to nemusíš." bez toho abych jí odpověděl přes ní hodím ruku a víc se k ní natisknu. ,,Děkuji." zašeptá potichu s dojmem, že jsem jí neslyšel, ale já to slyšel a musel jsem se pousmát.