Poznamenaný||Tkeej (Dokončeno)

VII.

Tomáš

,,Ta holčina. Kamarádka?" zeptám se blbě. ,,Jo." odpoví mi Robert. Procházíme domem jeho rodičů. ,,Hodně dobrá kamarádka, ale už delší dobu jsme se neviděli. Víš, jak jsem ti říkal, že mi umřel ten kamarád?" přikývnu, ,,tak umřel nám oběma. Ona ho znala taky a měla ho dost ráda. Byl to skvělej kluk," otevře dveře na zahradu, ,,a tady jsme si vždycky hráli. Tolik vzpomínek s ní mám a taky s jejím starším bráchou. Jsou to nezapomenutelný vzpomínky. Před našim domem si poprvé rozbila koleno na kole, když jsem jí na něm učil. A skoro se utopila v bazénu když jsme hráli hru, kdo vydrží nejdéle pod vodou. Ale vyhrála to. Nosil jsem jí potom tejden v kuse bonbony, aby byla v pohodě a aby se na mě nezlobila." vypráví mi příběhy z dětství. Musel jsem se nad tím zasmát. Měli spolu spoustu vzpomínek a byla by akorát škoda, kdyby se nebavili. ,,Moje máma jí dala k narozeninám její první lak na nehty. Bylo to předtím než...." odmlčí se a podívá se směrem za mě. Otočím se tím směrem taky. V okně uvidím Karin. Zvedne k nám ruku a mávne nám. Oba jí s Robertem mávneme na zpět. Otočím se zpět na Roberta. ,,Kde jsem to skončil? Jo u toho jak jí moje máma dala první lak na nehty. No, seděli jsme venku a ona, že mi nalakuje nehty. Od té doby chtěla mít nehtové studio, vydrželo jí to chvilku." dopoví mi další příběh a oba se pomalu rozejdeme dovnitř domu. 

,,Kluci, dáte si něco k pití?" ozve se Robertova mamka ve chvíli, kdy já usedám ke stolu a Robert za námi zavírá dveře na zahradu. ,,Já poprosím jen vodu." řeknu k ženě, která byla opřená o futra dveří do kuchyně. ,,Já si nedám nic, mami. Ale díky." posadí se vedle mě. Žena zmizí v místnosti. ,,Tady mám ty věci." pošoupne ke mně po dřeveném jídelním stole štos papírů. Vezmu je všechny do rukou a začnu si jednotlivé stránky prohlížet. Měl na tom nákresy merche od Andrease. ,,Hm, to bys chtěl dát ven? Vypadá to vcelku dobře." položím je s těmito slovy na stůl ihned potom, co si je prohlídnu. ,,Líbí se mi to. Andreas to zase udělal moc pěkný." Robertova máma přede mě postaví sklenici s vodou a nějakou bábovku. S úsměvem a jemným přikývnutím jí poděkuji a ona opět zmizí pryč. ,,A co ty? Ještě ses nepochlubil, že by byla nějaká holka v dohledu." protočím očima. Vždycky když není téma, začne se mluvit o mně a o holkách. ,,Jsi už druhej kdo se mě na to v poslední době ptal. První byl Andreas. Co furt všichni máte s těma holkama? Žádná se mi nelíbí a vztah asi úplně teď nehledám. Jsem rád sám." Robert mávne rukou. ,,To přijde, vole. Vždyť klid. Jen se ptám jako kámoš kámoše." sáhnu po sklenici s vodou a napiju se. ,,V poho. Až potkám nějakou vhodnou holku, rád Vám jí dovedu představit." Robert se s radostí usměje. 

--

Do odjezdu z Ústí mi zbývá poslední den. Zrovna jsme s Robertem byli na cestě na místo, kde se bude točit jeden klip. Přes celé auto hrají písničky a my oba mlčíme. Robert zajede na parkoviště, zhasne motor a oba vystoupíme z auta ven. Půjčil jsem mu moje auto. Kluci z Central gangu už jsou dávno na místě. ,,Čau." mávnu na všechny jakmile dojdeme blíž. ,,Nazdar." přidá se Robert. Všichni nás pozdraví a my začneme poslouchat Honzu Stracha, který ten klip točí. Říkal klukům co mají a co nemají dělat a jak by si to představoval. Jakmile jim to vysvětlil, všichni začali dělat to, co se po nich žádá. Najednou se Robertovi rozezvoní telefon. Vytáhne ho v mžiku z kapsy a odejde opodál si svůj hovor vyřešit. Já jsem jen stál a koukal na ostatní.

Do několika minut se vrátí zpět. ,,Tome, potřebuju pomoc." se zájmem se na něj podívám. ,,Co by to mělo bejt?" ,,Musíme ihned odjet. Volala mi Karin." strčí si telefon do kapsy od bundy. ,,Jasně, žádnej problém." Oba se rozejdeme pryč. ,,Kam jdete?" ozve se za námi hlas Dominika. ,,Karin mi volala." zavolá na něj Robert. Dominik se k nám ihned rozeběhne. ,,Stalo se jí něco?" stará se. ,,Dalo by se to tak říct." ,,Byl tam u ní ten zmrd?" ,,Ne, díky bohu. Neboj, dám ti pak vědět. Jen potřebuje, aby u ní někdo byl." poplácá Dominika po rameni a oba se vydáme k autu. Nasednu na místo řidiče. Robert ihned na místo vedle mě a vyjedeme z místa natáčení. Do pár minut jsem auto zastavil před požadovaným domem. Robert vyběhne z auta a vydá se brankou a dveřmi do domu. Ze zapalování vytáhnu klíče a vydám se rovnou za Robertem. Jakmile přijdu do domu a do obýváku, uvidím na zemi ležet postarší ženu. Vedle ní seděla Karin a Robert se ženou jemně třásl. ,,Volala si záchranku, viď?" ,,Jo, volala jsem jí předtím něž jsem volala tobě." Karin na mě zvedne hlavu. Po tvářích jí tekly slzy. Ihned hlavu sklonila. Evidentně proto, abych jí takhle neviděl. Mně to bylo upřímně fuk, jestli brečí nebo se směje. Neberu brek jako něco pohoršujícího. ,,Dala ti ta ženská nějaký pokyny?" vyjekne Robert. ,,Ne, jen mi řekla, že pošle sanitku." rozrušeně vyjede z Karin. Stoupne si ze země a posadí se do křesla. Kvůli nervozitě začne klepat nohou. 

Na sanitku jsme dlouho čekat nemuseli. Karininu matku naložili a odvezli si jí do nemocnice s tím, že Karin dají vědět. ,,Bude to v pohodě, ano? Mám tu s tebou přes noc zůstat?" vtáhne ubrečenou Karin do svého objetí. Nechtěl jsem tu stát a blbě na ně čumět, takže jsem se rozhlížel po místnosti. Měli to tu docela hezky zařízený. ,,Já-já nevím." vykoktá ze sebe. ,,Zavolám Dominikovi?" nabídne jí. Karin mu jen opět odpoví že neví. Bylo mi jí líto. ,,Zůstanu tady." rozhodne nakonec Robert. ,,Tome, moc se omlouvám." otočí se ke mně. ,,Zůstanu tady s Váma, kdyby se něco dělo." rozhodnu se. Robert se trochu usměje. ,,Fajn, skočím nám pro věci," otočí se na Karin, ,,neboj, Tomáš je hodnej, postará se o tebe za těch pár minut." pustí jí a projde kolem mě. ,,Kdyby něco Tome, volej." na pochopení jen kývnu, do rukou mu vtisknu klíče od auta a Robert zmizí dveřmi pryč, takže jsem tu s Karin zůstal sám.