Poznamenaný||Tkeej (Dokončeno)

I.

Karin

Sedím na posteli ve svém pokoji. Mám k sobě přitáhnutá kolena a snažím se nevnímat řev, který je dole v prvním patře. Má matka se hádá s mým klukem. Všechno vypramenilo z toho, že jsem mu řekla ne a jeho to rozčílilo natolik, že mě chytl pod krkem. Nebylo to poprvé, co něco takového udělal. ,,Vypadni odsud a nevracej se!" křikne po něm máma a brzy se ozve bouchnutí vchodových dveří. Během pár sekund se ozve klepání a hlas mé mámy s tím, že je už pryč. Zvednu se, otočím klíčem v zámku a otevřu jí. Vtáhne mě ihned do objetí. ,,Už  se k tobě nepřiblíží, ano?" šeptne. Kéž by to byla pravda, mami. Kéž by. 

Odtáhnu se od ní pryč a utřu si rukávy mikiny slzy. ,,Budu muset už jít." dá mi pusu na čelo a stiskne na uklidnění mojí ruku. Přitom si všimnu jejího ohybu v lokti. ,,Mami, ty zase bereš?" pustí mojí ruku, pousměje se a zmizí mlčky v ložnici. Stála jsem tam jako Y a snažila se vstřebat to, že moje máma opět spadla do drog, kvůli kterým mě před více jak deseti lety od ní odvedli. 

Zavřu se opět v pokoji a posadím se zpět na postel. Zpod polštáře vytáhnu telefon a naťukám zprávu mému bráchovi, který s námi už nějakých pár let nežije. ,,Máma zase bere."  stojí ve zprávě. Nakonec to ale smažu a rozhodnu se mu to neposlat, aby neměl zbytečné starosti. Natáhnu se na postel, do rukou si vezmu jednu ze svých rozečtených knih a snažím se přijít na jiné myšlenky. Jenže se mi to moc nedařilo. Začala jsem si z nervů okusovat kůžičku kolem nehtů. Kdyby tu byl Robert, už za to dostanu vynadáno, ale není tu. ,,Tak já jdu, mám tě ráda." ozve se za dveřmi. ,,Já tebe." zavolám nazpět na rozloučenou svojí mámě. Pár sekund na to, se ozve bouchnutí vchodových dveří a mně bylo jasné, že jsem v baráku zůstala sama. Bůh ví, kdy se moje máma vrátí domů. Pracuje v kuchyni v jedné hospodě. A někdy přes noc zůstává u různých chlapů, kde si vydělává za to, že jim dělá společnost. Nejen jednou jsem se o tom s ní bavila i o těch drogách, ale neudělám s tím nic. Vždy mi slíbí, že přestane se vším. Vždy jí to vydrží nějakou dobu a je v tom znova.

Dočtu jednu kapitolu, následně knihu zavřu a vrátím na místo, kde byla předtím. Dostala jsem strašný hlad a taky jsem se musela učit, jelikož mě další den čekala poslední zkouška před prázdninami. Opustím svůj pokoj, seběhnu schody dolů a v lednici vyhrabu zbytek jídla, které jsem měla včera k večeři. Nandám si trochu na talíř a posadím se na gauč. Očima projíždím celou místnost a přitom zavadím o naše fotky. Jedna byla ta, na které byli moji rodiče. Bylo to rok předtím, než moje máma otěhotněla a čekala mého bráchu. Oba byli tak šťastní. Táta mámu držel kolem pasu a ona se smála, za nimi bylo vidět moře. Na druhé fotce jsem já s bráchou, mně byli dva roky a bráchovi sedm let. Byli jsme na pískovišti. Brácha seděl na plastové žluté motorce a já seděla na zemi a držela lopatku. Fotka už dost vybledla, stejně jako fotka našich. Na obou rámečcích se držel prach, ačkoliv byly za sklem v polici, kam nikdo nechodil.

Nad oběma fotkama se pousměju, ale i tak jsem měla prázdno v sobě při opětovném pohledu na fotku rodičů u moře. Táta mi chyběl a kvůli tomu, že už tu není se z mámy stalo to, co je dnes. Troska. Nedivím se, že můj bratr radši ihned, co odmaturoval a vydělal nějaké peníze odletěl se svým kamarádem do Ameriky, kde žije a pracuje. Já takové štěstí nemám, navíc tady mám školu, kamarády a nikdy jsem mimo Ústí nebyla, natož abych odjela ze země pryč. 

Rychle do sebe nahážu jídlo, špinavý talíř dám do myčky a odeberu se zpět do svého pokoje. Musela jsem se jít učit, abych ukončila druhý ročník vysoké školy. Na učení jsem se nesoustředila, bylo to kvůli tomu, co se stalo předtím. Vím, že se vrátí, vždycky to tak bylo. Máma ho poslala s řevem pryč, ale dřív nebo později si ke mně cestu našel. A já ho milovala. A taky mu pokaždé, co řekne, že se změní, věřím, ačkoliv bych neměla. Takhle to mezi námi je už rok. Pořád jedno a to stejné.

Najednou se místností rozezní můj telefon. Moc lidí mi nevolalo, spíš mi psali zprávy, takže mě to trochu zmátlo. Sáhnu po mobilu a na displeji svítí Dominik Vyšata. Lehce se pousměju. ,,Ahoj." řeknu do telefonu. ,,Zdar more, nechceš dojít ke mně na byt? Kluci tě neviděli taky strašně dlouho a zrovna jsme si říkali, co s tebou asi je." ,,Hele, já nevím, musím se učit." povzdychne si. ,,Ser na učení, do píči a přijď, bude prdel." přemlouvá mě. ,,No tak dobře, dojdeš mi naproti?" ,,Jo. Tak zatím." ,,Ahoj." ukončím hovor. Slezu z postele a dolezu ke své skříni. V zrcadle konečně uvidím to, co mi udělal. Sice mi krk zmáčkl jen trochu, ale i tak jsem ho měla celý rudý, určitě budu mít zítra modřiny.

Ze skříně vytáhnu rolákové tílko a černé upnuté džíny. Oba kusy oblečení na sebe natáhnu, do batohu naházím všechny potřebné věci a opustím pokoj. Seběhnu schody dolů, v předsíni si na nohy natáhnu obyčejné černé tenisky a opustím dům. Z batohu vytáhnu sluchátka, zapojím je do telefonu a zapnu si jedno z alb od Lany Del Rey. Cesta mi totiž měla trvat delší dobu, rozhodla jsem se, že půjdu pěšky a nepojedu městskou, ačkoliv Dominikův byt je daleko od mého bydliště. 

Už jsem byla zhruba deset minut před cílem. V tom z jednoho obchodu vyjde Dominik, nečekala jsem to, proto jsem do něj skoro vrazila. ,,Ahoj." usměju se a vytáhnu si sluchátka z uší a zastrčím mobil i s nimi do batohu. ,,Čau, ty vole sorry, neviděl jsem tě." uchechtne se a vtáhne mě do objetí. Dominik byl i za ty tři měsíce, co jsem ho neviděla, pořád stejný, kromě toho, že mu přibylo pár nových tetování a vlasy měl přebarvené na růžovo a černo, jako to nosíval i předtím. ,,Ráda tě zase vidím." pustíme se. ,,Proč jsi vůbec nenapsala, mohli jsme se sejít. Vojta i Radek se po tobě často ptali." vyjede z něj, radostí ve mě hrklo. Přeci jenom jsem jim chyběla. ,,Musela jsem dělat věci do školy." zakroutí hlavou. ,,Myslíš si, že jsme všichni úplně debilní?" snažím se pobrat to, co řekl.