Poznamenaný||Tkeej (Dokončeno)

VI.

Karin

Hodiny ukazovaly půl páté ráno. Sedím na gauči v naprosté tmě a čekám, až moje máma dorazí domu. Odešla před deseti hodinami se slovy, že se brzy vrátí. Možná jsem jen naivní a čekám na ní zbytečně mezitím, co ona chrápe u někoho v posteli. Možná se jí nic nestalo a já jsem promarnila celou noc čekáním.

 Najednou uslyším bouchnutí dveří od auta. Zvednu se a vydám se k oknu. Spatřila jsem muže, který mojí mámu vysazuje u domu. Motala se a nevypadal zrovna dvakrát v pořádku. Auto odjelo a moje máma se vydala ke dveřím, snažící se v záři měsíce a pouliční lampy najít správný klíč. Než ho však našla, už jsem jí otevřela já. ,,Ahoj, Karin." vrhne se mi kolem krku. Smrděla po směsi z nějakého baru. ,,Neříkala si, že se vrátíš brzy?" pustím jí a zavřu za ní dveře. ,,Promiň, trochu se to protáhlo." chytne se stěny, aby nespala na zem. ,,Jsem z tebe unavená. Pojď půjdeš si lehnout." vezmu jí za ruku na které uvidím čerstvý píchanec od jehly. Mohlo mi to rovnou být jasné, co celou dobu dělala, ale řešit jsem to teď nechtěla. Ona jen něco zabručí. Nechá se ode mě dovést do obýváku, kde jí pomůžu ze sukně. Jen v triku a spodním prádle jí uložím na gauč a přikryju jí dekou. Posadím se vedle ní a jemně jí políbím na čelo. Následně se zvednu, rozhodnutá že si skočím na záchod a pak sama hlavu složím vedle na křeslo, kdyby náhodou něco potřebovala, abych u ní byla. ,,Karin?" zašeptá moje máma. ,,Ano?" otočím se k ní. ,,Mám tě ráda." vydechne. Lehce pozvednu koutky úst do úsměvu a do očí se mi nahrnou, v sekundě, slzy. ,,Já tebe taky." s tímhle se vydám do koupelny. 

Když jsem vplula do koupelny, už mi po tvářích tekly slzy proudem. Zavřu za sebou a sjedu po oněch dveřích až na zem, kde se posadím. Je pro mně strašně těžký vidět mámu v takovým stavu v jakým je po drogách. Každej den se o ní člověk musí strachovat, jestli je v pohodě a jestli se vůbec vrátí domů. Byly i horší dny, kdy jsem tu byla klidně i čtyři dny úplně sama. To jsem už volala policii, aby mojí mámu našli, ale ti se na mě vysrali se slovy: ,,Žádnou zasranou fetku hledat nebudeme." a tím to skončilo. Volala jsem pak Dominikovi a i s ním a s jeho dalšíma kamarádama, jsme mojí mámu šli hledat. Nemělo by to spíš být naopak? Neměla by se ona bát o mně, jestli náhodou nedělám někde nějaký blbosti? 

Dlouhým rukávem svého trika na spaní si otřu oči i tváře, následně se zvednu a dojdu si na záchod. Chtěla bych mámě pomoct, aby byla zase taková jako předtím. Aby byla třeba jako Robertova máma. Aby pekla, abych se jí mohla svěřovat když budu mít nějaké trable se životem. Aby to byl člověk, o kterém bych opravdu mohla říct, že to je máma.

Spláchnu po sobě, umyju si ruce a opustím místnost. Ona už dávno spala. Vezmu si jednu z dek a posadím se na křeslo. Pohodlně se uvelebím, následně zavřu oči a usnu.

--

,,Mami, já jen chci, aby si byla správná matka. Abych tě vídala, mohla s tebou mluvit o spoustě holčičích věcech. Aby si přišla z práce a uvařila a pak bychom si třeba pustily nějaký film. A ne, abych se o tebe denno denně musela bát, že nepřijdeš domů. Že jednoho dne tady zaklepou policajti s tím, že jsi mrtvá nebo že se ti něco stalo." vyhrknu na ní. Oči se mi opět zalily slzami. ,,Ale vždyť já jsem pravá máma. A prosím, nestrkej nos do něčeho čemu nerozumíš." odpoví mi odtažitě. ,,Jsou pro tebe důležitější drogy než tvoje vlastní dcera. Tak děkuju." vstanu ze židli, na které jsem doteď seděla. Z věšáku si vezmu mikinu a sednu si před vstupní dveře na schody a na čerství vzduch. Nutně jsem ho potřebovala. Začnu klepat nohou, abych se uklidnila. Ale moc to nepomáhalo. Mámu mám moc ráda, ale tohle mě ničí. Nechce si to přiznat, to že je závislá a že to ubližuje nám oběma. V jejích 45 letech vypadá spíš na 55 let. 

Najednou přijede Mercedes a zaparkuje před domem sousedů. Pouzarových. Z auta vyjde Robert. Z poza auta se objeví nějakej další kluk, kamarád. Oba zamíří brankou ke vchodovým dveřím. ,,Karin?" ozve se za plotem Robertův hlas v momentě, kdy si mě všimne. ,,Ahoj." vstanu ze země. Kluk vedle něj těká mezi námi očima. ,,Jak to, že sedíš venku?" opře se o dřevěný plot. ,,Ale, problémy doma. Ale to je jedno." mávnu rukou jakoby nic. Kývne hlavou. ,,Jinak, tohle je Tomáš. Tome, Karin." představí mě s hnědovlasým klučinou, který s ním přijel. ,,Těší mě." podám mu přes plot ruku a on jí s radostí přijme. ,,Zajdeme teď k nám a pak jedeme za klukama do studia, nechceš jet v náma?" zakývu hlavou. ,,Děkuju, ale radši ne. Měly jsme trochu náročnou noc." ,,Zase bere?" nechtěla jsem o tom úplně mluvit před Tomášem, přeci jenom neznám ho, ale taky vím, že by se Robert nikdy nebavil s někým, kdo by byl zlej nebo abych před se před ním musela bát něco říct. I tak je ale lepší být ve střehu. ,,Jo. Ale to neřeš." ,,Hele, kdyby něco, dej mi vědět, jasný? Kdykoliv zavolej nebo napiš. I kdyby ses chtěla jen vidět nebo něco podniknout nebo cokoliv. Rád půjdu. Stejně musíme ještě oslavit tu tvojí zkoušku." ,,Děkuju a neboj, počítám s tím. A jinak, taky se klidně ozvi. No nic, už půjdu radši domu. Užijte si to s klukama." usměju se na oba. ,,Tak čau." ,,Ahoj." pípne Tomáš. Otočím se a vydám se zpět do domu. 

Zabouchnu za sebou dveře a vydám se po schodech k sobě do pokoje. Při tomhle rozhovoru jsem byla dost nervózní. Bylo to kvůli Tomášovi. Musela bych si na něho zvyknout, abych se dokázala rozmluvit. Zavřu za sebou dveře a posadím se na postel. Z nočního stolku vezmu knížku, pohodlně se posadím a začnu si číst. Vyruší mě ale hlasy venku, proto si stoupnu a podívám se ven z okna. Měla jsem výhled na naší zahradu a na část zahrady Pouzarových. Na zahradě jsem viděla Roberta i s Tomášem. O něčem se horlivě bavili a Tomáš se tomu začal smát. Úsměv mu rozhodně sluší.