Jiskření

9. prosince

Do ztichlého parku vstupuje dnes Zuzka  v dobré náladě. Každodenní procházka  stává  se postupně jedním z jejich malých rituálů. Jolanka venku mnohem líp spí a její máma si zatím alespoň trochu vyčistí hlavu. Dnes, navzdory předvánočnímu času, probleskují větvemi stromů příjemné sluneční paprsky, navozující pocit jara. Snad i proto ji vzpomínky vrací do jednoho krásného jarního dne před necelým rokem...

***********

  I tehdy svítilo sluníčko a i když ještě moc nehřálo, vylákalo je k delší procházce po starém městě. Zvědavě  se proplétali úzkými uličkami a nahlíželi do výloh  malých obchůdků. Připadalo jim, jakoby se ocitli v době svých prapředků. U zaprášené výlohy se starožitnostmi si Marek vzpomněl, jak je, ještě  v devítce, zavedl oblíbený učitel dějepisu k řece pod hradbami. Tam jim vyprávěl o životě dávných obyvatel zámku.

"Panstvo si  nedělalo těžkou hlavu s odpady,"  napodobil hlas svého učitele, takže nejedna věcička skončila v neproniknutelném houští hlubokého srázu pod hradbami."

"Jé, ty bys byl  dobrým kantorem," napadlo ji když viděla jeho zápal, "nepřemýšlels o tom?"

"To ne, já chci dělat archeologii. První, co jednou určitě prozkoumám, bude ten sráz pod hradbami. Jenže... do té doby,"  vzdychl  si a zahleděl se do prázdna. Pochopila, že ho to tam táhne a to jeho nadšení bylo tak nakažlivé.

"Co to teda aspoň okouknout, když už jsme tak blízko," navrhla. Tehdy ji nadšeně chytil za ruku a  společně se rozběhli z kopce. Když později už jen velmi   pomalu a opatrně sestupovali  krkolomnými pěšinkami k řece, byl Marek jako u vytržení.

 "Stačilo by mi najít jen nějakou drobnost. Už jenom představa, že držím v ruce něco, co vyrobil člověk kdysi dávno, mě fascinuje..."  

 I Zuzka byla nadšená.  Dole jí ale pohled na vysokou, strmou stráň vzal odvahu. Marek, jako by si jejího zaváhání nevšiml, pomalu se začal drápat nahoru. Po delším váhání ho tedy  opatrně  následovala i ona. Nohy jí klouzaly po vlhkých balvanech, drobnější kameny se nebezpečně  drolily a s rachotem se kutálely dolů. Zbytky houževnatých trsů travin jí drásaly ruce. Přesto se  však nevzdávala. A když zdolala první velkou překážku v podobě  nebezpečného  převisu, ucítila  dokonce příjemné vzrušení.  

"Mám!"

Markův nadšený výkřik se rozezněl kaňonem.  Jakoby nenašel hliněný střep, ale opravdový poklad.  Zato Zuzka najednou nevěděla, kudy kam. Už nějakou dobu marně  pátrala po bezpečném úchytu. Nakonec se pevně chytila košatého trsu loňské trávy. 

"Né," zaječela vyděšeně. 

"Néé..." vracela jí ozvěna.

"Zuzkó," zařval Marek. 

Zuzkóó...,"  neslo se dunivě údolím.

Trs povolil a ona pomalu, ale nezadržitelně, klouzala po břiše dolů. S hrůzou očekávala tvrdý pád  na balvany pod sebou.  Asi o metr níž, podařilo se jí  přeci jen za přít nohama o kamenný výběžek. Přitiskla se ke svahu a jen lapala po dechu.

"Dobrý! Už je to dobrý," vyrazila   ze sebe po chvíli. 

"Drž se pevně, jdu k tobě," odrážela stěna Markovo volání. Zuzka  se trochu uklidnila. Pak si, ve spleti rozvětvených kořenů, štěrku a hlíny, přímo u její hlavy,  všimla podivné hrudky. Roztřesenou rukou ji vyprostila a ukryla do kapsy. Že našla  zbytek nějaké keramické nádobky i s ouškem zjistila teprve dole. Jenomže, dostat se dolů, byla pořádná fuška. To už nebyl adrenalin a nebýt  Marka, trčí tam snad dodnes...