Jiskření

21. prosince

Dneska se Zuzce vůbec nechce vstávat. Nejraději by se  zavrtala pod deku aby nic neviděla, ani neslyšela. Jenomže, ten malý křikloun má svoji hlavu. Nedá se ošidit dudlíkem, domluvu ignoruje a vříská a vříská. Zuzka se jen velmi nerada smiřuje s tím, že ze spaní už nic nebude. Nadurděně vstává a nevrle houkne:

"Nechceš mě náhodou sníst celou?" Že to není ten nejlepší způsob, jak malou utišit, dojde jí vzápětí. Děvčátko sice zmlkne, ale jen na tak kratičký okamžik, aby se mohlo nadechnout. Pak spustí znovu a ještě hlasitěji. Zuzka  se zalekne. Vystrašeně ji pozoruje a cítí  se zcela bezradná. S křičícím uzlíčkem v náruči, sveze se do křesla a rozpláče se taky.

Trvá dlouho, než její příval slz konečně ustane a ona se trochu uklidní. Ne tak Jolanka. Ta dokonce odmítá i nabízenou snídani. Pro její hlasitý  křik, přeslechne Zuzka  i klepání na dveře. Ty se nakonec prudce rozletí a v nich stojí Dan.

"Co se stalo, Zuzko, potřebujete nějak pomoci?" Nešťastná dívka jen  s povzdechem zakroutí hlavou. Dan k nim nerozhodně přistoupí a opatrně bere plačící děvčátko do náruče. Na tohle tu měl být její táta, probleskne hlavou Zuzce a znova se rozpláče. Dan klidně přechází po pokoji a tlumeným hlasem dítě konejší. Zuzky si nevšímá. Teprve až se malá zcela utiší, podá ji mámě.

"Jen ti chtěla říct, že i při pití potřebuje pohodu," pohlédne na Zuzku a sklopí oči. Ta si teprve nyní uvědomí  trapnost situace a spěšně se zahaluje.

"V pohodě, mamčo, já se nedívám,"  uklidňuje ji Dan a rychle zamíří ke dveřím.  S rukou na klice, prohodí přes rameno:

"Já vlastně, přišel jsem vás pozvat na slavnostní otevření toho mýho podniku," vytáhne z kapsy pozvánku a pokládá ji na stůl. 

"Děkuji," popotáhne Zuzka a selže jí hlas. Dan, stále otočený zády k nim,  přešlápne z nohy na nohu a vážným hlasem se zeptá:

"Ale, pověz mi, stalo se něco?"

"Ne, nic..., jenom..., jenom jsem..., jsem prostě špatná máma," vzlykne nešťastně.

"Ale ne, pouze nezkušená. A v tom je rozdíl, Zuzko," pronese Dan konejšivě.

"Co ty o tom můžeš vědět...,"

"Asi se budeš divit,  ale vím. A není to zrovna veselá zkušenost." promne si nerozhodně bradu. "I když..., " pohlédne na Zuzku, " mám syna. Je mu rok a půl a jmenuje se Daniel."

"Tak to je hezké, gratuluju," špitne překvapeně Zuzka, "a promiň, nestůj tam tak, posaď se." Dan zacouvá ke stolu a posadí se na nejbližší židli, opět čelem ke dveřím a pokračuje

"Většinou se o něj starají její rodiče, někdy teta..."

"A ty?  Taky na něj kašleš, stejně jako Marek na Jolču...," pronese tiše Zuzka.

"Ne, tak to není, vlastně i proto jsem se vrátil domů, abych jim byl nablízku. Těšil jsem se na společné Vánoce,  letos už to Daník bude prožívat naplno, Jenomže, Marcela to vidí jinak..." Celé svátky bude trávit na horách s partou kamarádů."

"A, vy dva?"

"Podle ní měl zůstat Daneček u prarodičů,  jet jsem s nimi měl jenom já." Zuzka se zachvěje. Ne, nedokáže si představit, že by se někde celý týden bavila bez dítěte. Pečlivě  se halí do županu. Spící holčičku  opatrně ukládá do postýlky a přisedne ke stolu.

"To je mi, Dane, opravdu  líto, ale věřím, že se o malého postaráš."

"Tak to si piš, zítra si pro něj jedu., naši mi s ním pomůžou."

"Jsi dobrý táta,"  zjihne Zuzce hlas. "A, děkuju  že ses zastavil, už je mi líp. Můžu ti nabídnout kávu,?" 

"Jsi hodná,  děkuju, ale já už musím běžet," vstává Dan a s vážnou tváří se loučí. Ve dveřích se ještě otočí.

"Jenom jsem chtěl, abys věděla, že v tom nejsi sama, Zuzko..."