Jiskření

19. prosince

Ještě něco na zub pro Tuláčka, vzpomene si Zuzka, když ukládá Jolanku do kočárku.  V ledničce objeví zbytek masa od oběda, ale to se jí zdá málo. To psisko je určitě zase už pořádně vyhladovělé, uvažuje a přibere i   kousek salámu. Ve spíži  přihodí  do tašky ještě  rohlík a  už pospíchá k plačící dcerce. Spěšně vyjíždí na ulici a snaží se ji utišit.

"Tak, dneska s muzikou," ozve se za nimi známý hlas, "mamka  tě nejspíš nechala dlouho čekat, viď ," prohodí vesele Dan a nahlíží  do kočárku. "Hm, tak takhle se asi neuvidíme, ty jsi tam jak v nedobytném bunkru. Ale to je dobře, tady venku je ohromná zima, víš?" 

"Ahoj," usměje se i na  Zuzku, svezu se kousek s vámi, můžu?"

"Jasně, ale poslechni, Dane, nějak moc často se potkáváme v době, kdy jsou všichni v práci. Pracuješ ty vůbec?"

"Jó, to by ses divila, já jsem v jednom kole. Jen ještě dodělám pár drobností, namontuju firemní štít a rozjedu to v plné parádě."

"Á, tak montér Dan zůstává u svého oblíbeného slovíčka i teď, v dospělosti?" 

"No, už to tak bude," usmívá se Dan a zavzpomíná, "to víš, malému klukovi se nechtělo dumat nad tím,  jestli něco nasadí, přišroubuje, nebo přivaří, jednodušší bylo všechno prostě namontovat a hotovo. No a zůstalo mi to, tak nějak, doteď. "

"Hele, Dane, a co to vlastně budeš rozjíždět?"

"Udělal jsem se pro sebe," vypne mladík pyšně hruď, "zařizuju si vlastní dílnu."

"Jo ták, pak na tom vývěsním štítě bude nejspíš něco jako "Montér Dan,- práce všeho druhu," dobírá si ho Zuzka.

"A víš, že by se mi něco takového docela zamlouvalo? Jenomže, pod pojmem montér si lidi můžou představit kde co. Já mám autoopravnu, a tak nějak to tam bude muset být."

"Takže, i u těch autíček zůstáváš, no, tak hlavně ať máš hodně zákazníků, ať je z tebe brzy boháč," dobírá si ho Zuzka.

"Díky, v to doufám. Musím se teď snažit, když už nejsem sám...," zapitvoří se. "Měj se, a někdy zase nashle," zamíří ven z parku a spěchá přes rušnou ulici do města.

Zuzka obrací kočárek, aby se podívala po Tulákovi. Psa nikde nevidí, ale přímo proti ní kráčí Marek. Ruce v kapsách, čepici naraženou do čela. 

"Tak ty už máš náhradu. A dokonce i k prckovi už  se lísá..." procedí zamračeně. Zuzka zrudne a chce se obhajovat. Pak jí ale proběhnou hlavou všechny jeho poslední eskapády. 

"Ahoj, taky tě ráda vidím," pronese odměřeně. " A, mimochodem, ten prcek má svoje  jméno."

"Ahoj, promiň, ale, víš jak mi je, když se konečně odhodlám a ty tady..."

"Tobě. A jak je mně..., teda, jak je nám, to ti je fuk, že jo!"

"Ne, není mi to fuk, jinak bych nepřišel..."

"Po tolika měsících a s výčitkami..." Zuzka se snaží zadržet slzy, zradí ji však hlas. "Marku," hlesne po chvíli mlčení, víš ty vůbec, co vlastně chceš?" Ten se chytí za hlavu, prudce se nadechne a spustí:

"Chápej, Zuzko, tohle je strašně složité..., já bych, já chci, ale, nevím..., nevím si rady..."

"Tohles nám přišel říct, " zlomí se dívce hlas. Rychle ho  objede a spěšně se vzdaluje.