Jiskření

20. prosince

Zuzka, přepásaná velkou máminou zástěrou, přináší si ze spíže skleničku  domácí rybízové marmelády a  hned ji ochutnává.

"Páni, ta je dneska nějak výjimečně dobrá," olizuje lžičku a než se dostane k  natírání upečeného cukroví,, zmizí v ní ještě další dvě. "Sakra, vždyť je to jenom marmeláda, a o tu jsem já přeci  nikdy nestála," nechápavě kroutí hlavou. Za tohle může určitě to kojení. Ale já nechci přibírat. Už ani lžičku, stačí, že se budu cpát o Vánocích.  Se zatvrzelým výrazem se posadí k velkému kuchyňskému stolu a pouští se do slepování lineckého. Myšlenky se jí znovu zatoulají ke včerejšímu nepovedenému setkání s Markem.

On si myslí, že jen pro něho je to složité, phe..., docela ráda bych si to s ním vyměnila.  K lidně  dál studuje, občas zajde na nějakou tu brigádu... Chtěla bych ho vidět, kdyby musel několikrát za noc vstávat ke kojení...   I když je jí smutno, představě kojícího Máry se  musí usmát. Labužnicky olízne lžičku.  A ani kojit by nemusel. Stačilo by přebalování pokakaného mimina,, nakrčí nos. Z úvah ji vyruší hlasité podupávání z chodby a po chvíli už do kuchyně nakukuje máma.

"Co jste tu celý den dělaly, Zuzko?"  jsou její  první slova po návratu z práce. "Zvládáš to tu všechno?"

"Ahoj, mami, jde to, Jolanka  je dneska celkem v pohodě. Jo, a byly jsme v parku a .potkaly jsme Tuláka. Mělas vidět, jak se cpal obyčejným rohlíkem. Musela  jsem mu ulamovat malé kousky, jinak by se snad udusil. Je tak vyhublý..., je mi ho líto..."

"A to ho nikdo nehledá?" podivuje se máma.

"Nevím, ale  nejspíš ne. Běhá tu už hezkých pár dnů. Mami, že bychom ho mohli vzít k nám? Taťka to včera nezavrhl."

"Ale taky nepotvrdil, Zuzko. Máš malé dítě. A ten pes, vždyť nevíš,  jak by na Jolanku zareagoval. Může  být nemocný. Ne, ne ,děvenko, to pusť z hlavy. Pro nás teď musí být  na prvním místě Jolanka. Stejně se někdy bojím...,"  zadívá se do prázdna, "kdyby se nám ,s tátou, něco stalo,  co byste si tu počaly..."

"Ale, mami, co by se vám mělo stát?  Ty máš nápady," zakroutí udiveně hlavou.

"Jen nech být, je málo mrtvých na silnicích? Někteří jezdí jako blázni a odnesou to často úplně nevinní lidé, to musíš uznat, Zuzko."

"Mami, co tě to dneska napadlo, za chvilku jsou Vánoce a ty tady, takové pohřební řeči..."

"Já, Zuzanko, často přemýšlím, jestli vůbec Markovi rodiče vědí, že mají vnučku.

"Mami...,musíme o tom mluvit?" posmutní Zuzka. Skloní hlavu  nad práci  a usilovně slepuje natřené kousky. Kdyby jen mamka věděla, že není sama, kdo o tom často přemýšlí. Už kolikrát si říkala, že se ho na to musí zeptat. Ale, copak může?