Jiskření

14. prosince

"Děkuji, na shledanou," loučí se Zuzka a ulehčeně vydechne , když se konečně ocitne za dveřmi ordinace. Návštěvy lékařů nesla  vždycky špatně. A vůbec nic na tom nemění ani fakt, že dnes není nemocná, ba ani to, že se vlastně nejedná o ni samotnou.

"Jolanka je zdravá a prospívá dobře," zní jí v uších klidný hlas dětské lékařky. Díky bohu,  znovu si oddychne a  pouští se do oblékání dcerky.  Ještě čepičku a rukavičky, jen kdyby ta malá tak neprotestovala. Šermuje ručkama a křičí, jakoby ji na nože bral. 

"Ten náš Zbyněček je tak hodný," chválí své dítě maminka u vedlejšího stolku. Zuzku poleje pot. Cítí na sobě zvědavé pohledy ostatních maminek a je přesvědčená, že ji pokládají za nešikovnou. O to více se jí třesou ruce.

"Na shledanou,"  pípne, když se jí konečně podaří všechno zvládnout a spěšně vychází ze dveří čekárny.  Na chodbě se vyčerpaně opře o stěnu. Tohle teď budu muset absolvovat pravidelně..., uvědomí si. Posledně, když byla s námi v poradně mamka, přišlo mi to  všechno tak jednoduché,  vzdychne si, když vyjíždí na rušnou ulici.

"Uf,  ale hlavně, že jsme venku," přitáhne si ke krku šálu, čepici narazí do čela a ulehčeně se nadechne mrazivého vzduchu. Příště už to zvládnem líp. Žádný učený z nebe nespadl, usměje se při vzpomínce na první přebalování, koupání, oblékání... A i tu krupičnou kaši se naučím vařit...

Po chvíli už opatrně přechází rušnou ulici.  Na protějším chodníku ji míjí skupinka studentů. S batůžky, ledabyle přehozenými přes rameno, sdělují si drobné, každodenní  starosti. Jak ráda bych je sdílela s nimi, uvědomí si Zuzka a s povzdechem zamíří do parku.  Tam, v klidu a samotě, vrací se ke studentskému životu  alespoň ve vzpomínkách...

*****

Seděli tehdy v malé, útulné kavárničce na druhém konci města. Marek se připravoval k maturitě a tak  bylo docela pochopitelné, že  zabrousili i na toto  téma. Už dříve si všimla, že si s učením moc těžkou hlavu nedělal. spoléhal spíše na štěstí a zatím  mu to vycházelo. Ale, když se prořekl, že ještě nemá vypracované některé otázky, nebo okruhy, jak tomu říkal,  zvážněla.

"Hele,  Máro, ty nakonec ještě neuděláš maturu a všechny naše plány na cestování  budou v háji."

"Proč by byly?"

"Třeba proto, že se o prázdninách budeš drtit na opravky."

"Zuzi, to se zvládne, neboj."

"To si piš.  Co ti teda chybí?"

"Nic moc, zlato, jenom   něco z češtiny,  ale, to dám, neboj."

"Počkej, to obnáší i spisovatele, že? S tím ti můžu pomoct." 

"Ty bys vážně chtěla? Zabere to docela dost času, Zuzi."

"Jo, ale já mám plán. Ještě dneska mi pošleš jména. Na víkend si dáme pauzu a budeme dělat na češtině, jasný?" Moc se mu to tehdy nelíbilo, ale Zuzka už byla rozhodnutá.

"Já se pustím do těch autorů a ty si dopracuješ zbytek. A počítej s tím, že se neuvidíme, dokud to nebude kompletně hotové

"Ale, zlatíčko, to přeci..."

"Pro záchranu našich prázdnin to, Marošku, oba uděláme rádi."