Jiskření

12. prosince

Zuzka, plná nadšení, fotí teď  svoji  dcerku při každé příležitosti. Že mě to nenapadlo dřív, ono je to vlastně docela zábava, usmívá se, když si prohlíží poslední snímky. Jolanka tam tak legračně mžourá. "A tento ksichtík je boží," rozesměje se nad dalším záběrem.

"Ale, počkat, no jo, vždyť tohle je tátova grimasa. Jolísku, ty jsi po tátovi..." Nevěřícně hledí střídavě na dcerku a na fotku, slzy jako hrachy se  jí řinou po tváři. Budu ho mít na očích denně, celý život..., propuká v hlasitý pláč. Po chvíli  se ale zhluboka nadechne.  Teď už na tom nic nezměním," vzdorovitě si utře oči i nos. A  co bude dál, to je ve hvězdách...

"Zuzanko," nahlédne do pokoje máma, " už je nejvyšší čas poslat vánoční pohledy a já nějak nestíhám. Napíšeš je?"

"To je přežitek, mami, pošlem SMS-ky, bude to rychlejší a taky levnější."

"Ale babičce a dědovi , nebo třeba tetě Marušce ty vaše SMS-ky nic moc neříkají. Zato pohlednice mají vystavené v kredenci až do Tří králů, děvenko."

"No, dobře..." zabručí Zuzka, které tyhle starosti připadají malicherné.  "A, mami, to až se třeba časem odstěhuju, taky budeš chtít raději pohlednice?"

"Až...," zarazí se babička a na chvilku se zahledí do prázdna. Pak se ale usměje. "Ano, to víš, že ano, budeme mít velkou radost, když dostaneme pohled od našich holčiček."

"Tak fajn, mami, napíšu je večer. A budu si to pamatovat i potom, jednou, slibuju," políbí svoji mamku a obrátí se k Jolance. "A ty mi to připomeneš, slibuješ? Budem na to dvě, to by bylo, abychom si nevzpomněli na babičku a dědu s pohlednicí. A nejen na vánoce. Ale, teď už je nejvyšší čas na procházku," vyskočí a rychle sklízí fotky, které poutají pozornost babičky. Teď opravdu nemá sílu jí cokoliv vysvětlovat.

"Promiň, ale teď ti je nemůžu ukázat, má to být pro vás překvapení," vyhrkne.

 "Nu, když je to tak," pokývne hlavou babička a odchází. Zuzka si tiše zavýskne. Ta malá lež je vlastně dobrý nápad. Rázem má dárek  nejen pro Jolanku, ale i pro oba rodiče. Fotek je docela dost, jen musím koupit alba, uvažuje při oblékání.

V chodbě se nevyhne kontrole.

"Mami, to snad není nutné, nejsem malá," ohrazuje se dotčeně. 

"No co, musím se podívat, jestli jí nebude zima, A ty, " zadívá se pátravě na svoji dceru, "jsi dost oblečená? Víš,  že teď nesmíš prochladnout," podává jí  huňatou čepici. Zuzka jen stiskne rty a pohodí hlavou. Pak přeci jen sáhne po čepici, narazí si ji hluboko do čela a vyráží.

Těch pár dní to ještě vydržíme, beruško, ale už budu docela ráda, až se naše babička vrátí do práce, uvažuje a už zcela automaticky zamíří k parku. 

"Ahoj, Zuzko," zaslechne za sebou veselý hlas Dana. Otáčí se k němu a úsměv jí zamrzne na rtech. Dan totiž není sám. Doprovází ho štíhlá, odbarvená blondýna,  oblečená podle nejnovější módy.

"Čau," ušklíbne se na Zuzku a sebevědomě  si odhodí dlouhé  kadeře. Zuzka rozpačitě odpoví.

"Zuzi, to je Marcela. A Marci, tohle je Zuzka, kamarádka z dětství," představuje je Dan. Obě na sebe pohlédnou. Zuzka se chystá k oficialitám, Ale Marcela to přejde jen pohozením hlavy.

"Fajn," prohodí netrpělivě, "tak půjdem, Dane?"

"Jdeme na plavečák a už máme docela napilno,," omluvně vysvětluje Dan,  " tak se měj, ahoj."

"Jo, my taky spěcháme," kývne Zuzka a rychlým krokem zamíří na zcela opačnou stranu, jen, aby už byla co nejdál...