Jiskření

23. prosince

Dnes je Zuzka od rána v jednom kole. Ač si to dlouho nechtěla připustit, i ji nakonec dostihl  ten všudypřítomný  předvánoční shon. Uvědomila si, že Vánoce tu jsou, ať chce, nebo ne a přestože má hrůzu z toho, jak zítřejší večer přežije, bylo by  fér, dopřát klidné a pohodové Vánoce alespoň rodičům. Rychle obstarat tu malou princezničku, trochu se s ní potěšit a jenom co usne, hurá do práce, plánuje Zuzka.

Nakonec  to nejde tak rychle,  jak předpokládala.  Ale, Jolanka je tak roztomilá, že by Zuzce nevadilo, ani kdyby si s ní hrála další hodinu. Něžně políbí dcerku na čelíčko a vtom si znovu uvědomí, jak málo stačilo, aby dnes ty krásné chvilky vůbec nezažívala...

*********

Po té roztržce se s Markem nepotkala několik dnů. Cíleně se mu vyhýbala.  Zpočátku se na něj zlobila. Nedokázala pochopit, že byl tak zatvrzelý, tak chladný. Později , když se jí ale  začalo stýskat , vyčítala si, že jednala příliš zbrkle. Chtěla by mu všechno ještě jednou v klidu vysvětlit. Stále si nebyla jistá, , jestli je dost silná na to, aby se pro ono nenarozené dítě vzdala člověka, který pro ni byl v posledních měsících vším. 

Když ho pak uviděla postávat v parku, zaplavila ji vlna protichůdných pocitů. Ohromná radost, ale i strach a nejistota  zapříčinily, že ze sebe nedokázala vydat jediné slůvko. Jen tam tak stála a zírala. Jeho zprvu nejistý výraz se rychle změnil. Radostně   vydechl a něžně ji objal.

"Miluju tě, Zuzi, bylo mi tak smutno..." Ta slova jí zněla jako rajská hudba. Čekala, že uzná svoji chybu. On ale pokračoval jinak.

"Rozmyslela sis to, já vím, zase budeme spolu. Jenom my dva a naše velká láska..."

"Marku, ale my jsme tři," chtěla to říct nadšeně, ale nějak se jí zadrhl hlas, vyznělo to docela zoufale.

"Budeme tři, miláčku, jen ne hned teď. Máme ještě tolik času, vzpomínáš? Deset let cestování, zábavy a..."

"Užívání, já vím. Jenže teď je všechno jinak!  Copak to nechápeš? Dítě nemůžem odložit někam do čekárny a vyzvednout si ho až na něj budeme mít náladu...," rozplakala se, přestože chtěla jednat v klidu.

"Zuzko, Zuzanko, rozmysli si to, my dva patříme k sobě," prosil ji a v očích se mu zaleskly slzy.

"Můžeme být spolu, můžeme být rodina, Marku..."

"Nevím, nedokážu to. Ne teď. A ty taky ne, uvědom si , že... já tě miluju."

****************

Zuzka si utírá slzy, ještě jednou něžně políbí svoji dcerušku a s vervou se pouští do naplánovaného úklidu.

"To mi spadl kámen ze srdce, Zuzko," nevěří svým očím máma, vracející se  k večeru z práce. Rozhlíží se po vyzdobeném  obývacím pokoji., který přímo září čistotou. "Zuzanko,  když je tady tak krásně, víš co? Postav na kafe, popovídáme si. Polichocená Zuzka odbíhá do kuchyně a za chvilku už stojí na  svátečně prostřeném stole nejen dva šálky  voňavé kávy, ale i talířek s vánočními dobrotami.

"Zuzanko," upře na ni máma klidný pohled, "posaď se ke mně. Už dávno jsem si s tebou chtěla popovídat, jen jsem nějak nemohla najít klidnou chvilku. Už bys měla dát sbohem tomu tvému smutnění. Narozením dítěte přeci život nekončí.  To, že se budeš trápit ti nijak nepomůže a neprospěje ani Jolance."

"Jolance já přeci nijak..."

"Cítí tvůj neklid, holčičko, každé dítě potřebuje spokojenou mámu, aby i ono mohlo být spokojené." Zuzka sklopí hlavu. Že by mamka  věděla... Pořád ještě máš před sebou celý svůj život," pokračuje máma konejšivě. I to cestování si můžeš užít, jen trochu později.

"Myslíš s Jolčou?"

"Jistě, jen si představ, co všechno se dá prožít s malou slečnou. A po čase se jistě najde i někdo další, kdo vás  bude milovat obě. Je toho tolik a může to být krásné, jen se před tím nezavírej do minulosti, jinak ti budoucnost proklouzne mezi prsty, vrabčáčku," usměje se máma, pohladí svoji dcerku.

Zuzka odchází  do pokoje. Posadí se k postýlce  a nad spící dcerkou začne rozvažovat. Opravdu ještě můžu snít? Spřádat odvážné plány, těšit se na dobrodružné výpravy a třeba i novou lásku? Snad ano. co na tom, že ta první dobrodružství budou začínat u nás v zahradě, v parku, u řeky...  vždyť to může být zábava. Proč mě něco takového nenapadlo dřív? Proč jsem  marnila čas smutněním?