Jiskření

11. prosince

"Jé, mami, ty děláš linecké," nakukuje Zuzka do kuchyně, "tak to já jdu vykrajovat," hrne se ke stolu.

"No, však už jsem si říkala, že to pečení letos nějak zanedbáváš. Ale, co Jolanka?"

"Ta má právě půlnoc," odpoví Zuzka a hrne se k válu.

"Moment,  co takhle zástěra? A ruce sis taky neumyla," se smíchem ji máma  plácne utěrkou.

"Babi, přeci nebudeš komandovat mamku," zapitvoří se Zuzka lišácky.

 "Jó, holka, nemysli si, že pro tebe jako mámu už nebudou platit žádná pravidla, právě naopak, děvenko, ty teď musíš jít příkladem."

"To jako myslíš, Jolance," řehoní se Zuzka a před dalším zásahem uteče do koupelny. Odtud vesele volá:

"Fajn, vzdávám se, ale, než ta z toho bude mít rozum, to si ještě počkáš, babičko."

"Aby ses nedivila."

Když se pak  z rádia ozve známé: "A co my ti, nuzní dáme, darovat ti co nemáme...,"  Zuzka se zarazí.

"Jé, vlastně, vždyť vánoce už budou za pár dní a já ještě nemám žádné dárky. Babi, co by sis přála? Musíš mi napovědět, to víš, jako máma mám teď  moc málo času," zatváří se nešťastně, "a co taťkovi, když už je tím dědečkem? Mně  letos vůbec nic nenapadá. To bude určitě tím kojením," zamračí se. Babička pohlédne na svoji dcerku s něžným výrazem v očích.

"Víš,  vrabčáčku, my už svoje dárky dostali, máme vás a pokud vy dvě budete v pohodě, my budem víc než šťastní.  No,  a k tomu dalšímu, " prohodí bezelstně, "tys vypila všechen rozum mně, Jolanka ti to teď jenom vrací," 

"Ale, mamí...," spustí Zuzka ublíženě. Tohle jí už jako vtip nepřipadá.   Raději se pustí do vykrajování kytiček s očky. Sotva  však naplní první plech, ozve se z pokoje pláč. pláč. 

"Ach jo," vzdychne si, odhodí zástěru, spěšně si myje ruce a pospíchá k děvčátku.

"Ale, aspoň pro Jolanku, doufám, už nějaký ten dáreček máš," volá za ní máma. Dárek pro mimino, to přeci nemá smysl, uvažuje  Zuzka.

"Tak co, sluníčko, napovíš mamce? Ono ji totiž vůbec, ale vůbec nic nenapadá." Nebo, počkat. Že bych...  No jasně, to je ono! Založím ti album, Jolísku.  To ještě zvlád nem." zaraduje se a s děvčátkem v náruči, usazuje se v křesle.

***********

Školu dneska nedám, došlo jí, když se toho rána už po několikáté vracela z koupelny. Markovi napíšu, snad to pochopí.  A než se naši vrátí z práce, zkusím to zaspat. Unaveně se vleče k posteli, ulehnout však nestihne. Ozve se mobil.

"No, ahoj, Marku." 

"Zdravím, zlato, co se děje?"

"Nic moc, jen mě pořád ještě zlobí ten žaludek."

Pořád? Ale, ten vlašák jsi snědla už před týdnem..."

"No jo, ale zase jsem dneska zvracela a ne jednou."

"Zuzi, to se mi nelíbí, je to divné..."

"HM, třeba na mě leze nějaká žaludeční chřipka, co já vím...," odpovídá Zuzka unaveně. Nezlob se, Marošku, já dneska zůstanu v posteli..."

"Jasně, milujiu tě, zlato a snad ti bude zítra líp."

"Snad..."