Jiskření

22. prosince

 Je ráno. Zuzka se uvelebuje v kuchyni u šálku kávy  a užívá si klid a pohodu. Je  nadšená z nové nadílky sněhu. Nezvykle krásný výhled do zahrady ji uchvacuje. Altánek má tak ohromnou čepici, že, kdyby jeho okna byly oči, nic by neviděl. Bohaté  převisy jiskřivě bílého sněhu  se natahují  i dolů, jakoby ho chtěly zahalit až po paty. Překvapené sýkorky pokukují po bělostných  korunách stromů a jen občas si některá troufne přistát na jejich vrcholcích. Přednost dnes dávají krytému krmítku.

Jak ráda by  Zuzka vyběhla do mrazivě štiplavého vzduchu, jak ráda by se vyválela v té jiskřivé nádheře tak, jak to dělávala kdysi. Do neposkvrněné , nadýchané peřiny by otiskla svoji postavu, pohybem rukou by vytvořila ohromná křídla andílka... zasní se. 

*************

Loni, jen co napadl první sníh, vyrazili s batohy na zádech a běžkami přes rameno, ven z města. Lidé po nich pokukovali, nejspíš je pokládali za blázny. Ostatně, i oni sami pochybovali, že by se vážně dalo lyžovat. Sněhu nebylo mnoho a o jeho kvalitě raději neuvažovali. Však ono to nějak dopadne, říkali si. 

Když se konečně vymotali z uliček starého města, uvítala je pláň jiskřivě bílého sněhu. Na chvilku se zastavili, a tiše obdivovali tu nádheru. Na okraji nedalekého lesa se něco pohnulo. Oba zbystřili a překvapeně pozorovali tmavou skvrnu na bílém sněhu. Pomalu se pohybovala od lesa směrem k nim. Po chvilce začali  rozeznávat jednotlivá zvířata.

"Srnky," zašeptala tehdy potěšeně Zuzka. 

Marek jen nepatrně přikývl a dál pozorovali, jak si  zvířata kopýtky odhrabují sníh, aby se dostaly k něčemu na zub. Když už jí začala trnout ruka, kterou si přidržovala lyže,  opatrně je sundala z ramena. Ale i tento pomalý pohyb stádečko zaznamenalo a plavnými skoky zmizelo v lese.

"Škoda," zalitovala Zuzka. Marek se pousmál.

"Přeci bys tu nechtěla  zamrznout, jako nějaká ledová královna. Připnem lyže a vyzkoušíme to," pobídl ji Marek. Za chvilku už mířili k nedalekému svahu. Sněhu bylo tak akorát, aby se mohli vyblbnout, usmívá se Zuzka při vzpomínce na všechny ty pády. A když se honička na běžkách stala namáhavou, shodili je a  dováděli dál, jako malí. I ta koulovačka byla boží...

**************

Její pozornost upoutá nějaký neobvyklý zvuk. Rozhlédne se. To lednička vrčí nějak silněji. Po chvilce motor škytne a ztichne.

"To ne, teď, těsně před Vánoci? To se mi snad jenom zdá!"

Zuzka si přináší dva kbelíky a skládá do nich ohrožené pochutiny a odnáší je na studenou  verandu. Ještě štěstí, že se tu netopí. Tak, to by bylo, ale co s obsahem mrazáku? Mrzne jedině venku, ale..., jak zařídit, aby to neroztahaly kočky.  A nebo třeba nějaký toulavý pes, vzpomene si na Tuláčka.

Jak to dělali lidi dřív, když žádné mrazáky neznali? Ulovené zvíře nesnědli na počkání a  vlkům, či divokým psům je určitě nenabídli. Nejspíš na to mysleli už v létě a vykopali si něco jako sklípek. Ten pak pořádně utěsnili a měli vystaráno. Teď je ale zem zmrzlá na kost, kopání nepřichází v úvahu..., přemýšlej vrabčáku.

S hlavou v dlaních, nervózně přechází sem a tam. Za chvilku se probudí Jolča, napadne ji. Rychle přinese velký hrnec s poklicí, nahází do něj obsah mrazáku a s námahou odtáhne ke dveřím do dvora.  V momentě je teple oblečená a vklouzne do zimních bot. Chvilku štrachá v tátově dílně  a s těžkou brašnou přes rameno, pospíchá na dvorek.

 Lopatou odhazuje sníh u severní zdi  domku. Dotáhnout tam těžký hrnec je docela  dřina, ale Zuzka to  zvládne. Poklici zatíží velkým kladivem, palicí a dalšími těžkými kousky nářadí z tátovy dílny.  Vše překryje velkým plastovým pytlem a znovu se chopí lopaty. Provizorní zásobárnu zahazuje sněhem a hromadu pak ještě pořádně udusá. Setře si pot z čela a pohledem zkontroluje svoje dílo. Nakonec ještě přitáhne  z přístěnku ohromné síto, kterým táta přesíval písek a sněhovou spižírnu jím překryje a zatíží několika cihlami. Teprve teď je s výsledkem spokojená.

Při návratu do tepla domova se spokojeně usměje. Tak jsem toužila, vyblbnout se ve sněhu a..., vlastně se mi to podařilo, jenom trochu jinak...