Jiskření

17. prosince

Je večer. V pokoji, osvětleném jen malou lampičkou sedí mladá maminka se spící dcerkou v náruči. Chvíli si ji se zalíbením prohlíží. Než vstane, aby ji uložila do postýlky, opatrně ještě  políbí růžovou tvářičku.

"Spinkej, broučku, maminka si teď užije chvilku pohody a připraví ti malý dáreček, " zašeptá  Zuzka a  zamíří do svého koutku. Tam se pohodlně uvelebí na posteli a  rozechvěle sáhne po ozdobné krabičce. Vždycky si v ní schovávala drobnosti, jež jí byly z nějakého důvodu obzvlášť milé. Chvilku si zamyšleně prohlíží  několik pohlednic, které jí poslal Marek z výměnného pobytu v Paříži, na dlani podrží řetízek s přívěskem Eiffelovky a zasní se.

 Povzdychne si, ale pak nemilosrdně vysype celý obsah  krabičky do obyčejné papírové a vše odkládá do  nejspodnější zásuvky. Ta hezčí, památeční bude teď schraňovat Jolančiny fotky alespoň do té doby, než je zařadí do alba, plánuje Zuzka. 

Vybrat ty nejhezčí, bude docela fuška.  Každou si  proto dlouho prohlíží, než ji založí do dárkového alba pro Jolanku, nebo odloží do  krabičky. Nafotili jsme jich mnohem víc a byla by docela  škoda, nechat je jen tak. Ještěže jsem se s nimi nestačila pochlubit mamce. Takhle budu mít malé překvapení i pro ně. Připravím společné album i pro babičku a dědu, neubrání se potutelnému úsměvu. Jednu z těch rodinných, kde se pyšně natřásají nad svojí vnučkou, dostane Jolanka, další,  s trochu legračním výrazem  dáme na památku jim. A dokonce tu jedna zbude i pro mne, zaraduje se.

Přesto, že si to užívá, vrací se v myšlenkách k Markovi. Sáhne po mobilu a znovu pročítá zprávu, kterou jí poslal dnes odpoledne.

"Ahoj, Zuzko,

musíme si promluvit.

Přijď, prosím, dnes

 ve tři do parku."

Ta zpráva ji docela rozhodila. Roztřesenýma rukama  spěšně dokončovala úklid pokojíčku a  do parku dnes  vyrazila s Jolankou mnohem dříve. Pro jistotu. Krmila Tuláčka, hlavu však měla plnou otázek.

Co jí vlastně chce? Jak se spolu budou bavit po tak dlouhé době? Má se těšit, nebo spíše obávat nečekaného setkání? Nervózně podupávala ve sněhu a zimomřivě si třela zkřehlé ruce, které už ani rukavice nedokázaly udržet v teple. Smluvená doba už dávno uplynula a ona se marně rozhlížela na všechny strany.

"To jsou ale hloupý fóry," zabručela nakonec a plná zlosti i lítosti, rozběhla se k domovu. Není na něj spolehnutí, víš to už dávno, tak proč bulíš? Není to ten pravý. S tím se musíš smířit, přesvědčovala se v duchu.

************

Už tehdy, když se konečně  odhodlala a svěřila se mu se svým těhotenstvím, nepodržel ji.

"To nemyslíš vážně, že ne,"  vyhrkl nejdřív rozpačitě a rozhlédl se kolem, jakoby se bál, že  by je někdo mohl zaslechnout. A Když od ní neslyšel to vytoužené : "ne, to byl jen vtip, miláčku," zbledl." Ale, my jsme nic takového neplánovali, vzpomínáš? Užívat si, cestovat, bavit se a poznávat, to byla naše mantra!"

"Jo, ale stalo se...," vzlykla tehdy ustrašeně.

"Já na nic takového nejsem připravený! A ty taky ne. Dáš to pryč, jasné?" Do té doby si pořád ještě nebyla úplně jistá, co dál, ale když to teď bylo tak jasně vyřčeno, všechno  se v ní vzbouřilo.

"Ne! To neudělám," zvolala zoufale a utekla. Marek se ani nepokusil ji zastavit. Zamračený, jako bůh pomsty, nehybný, jako solný sloup, tak tam  tehdy stál...