Jiskření

5. prosince

Blíží se večer. Pomalu se stmívá, ponuré šero panuje i v dívčím pokojíčku. Nad šálkem čaje, z něhož se šíří vůně citronu , sedí zamyšlená mladá maminka. I dnešek je pro ni  jen jedním z dlouhé  řady dalších náročných, vysilujících dnů.

Co na tom, že k ní z dálky doléhá pohádkový cinkot   zvonečku, doprovázený strašidelným řinčením řetězů? Co na tom, že její vrstevníci právě teď obcházejí dům od domu v perfektních maskách čerta, anděla a Mikuláše? 

Ona si může jen představovat, jak divoce hartusí, aby postrašili zlobivce a vzápětí jim nadělili něco dobrého.  Může už jenom  vzpomínat, jak ještě před rokem i ona běhala s nimi po ztemnělých ulicích. 

Maska jejího čerta bývala jednou z nejhrozivějších. A vlastně ještě pořád je, jenom Zuzka tam chybí. . Místo ní ji dnes oblékla její nejlepší kamarádka, Petra. Při vzpomínce na to, jak jí včera předávala tu velkou tašku se všemi potřebnými proprietami pekelníka, vyklouzne jí hořká  slza lítosti.

Stokrát si může opakovat, že  by byla škoda, nechat masku jen tak ležet ve skříni.  Ubezpečovat Petru i samu sebe, že to takhle bude nejlepší. A že jí to vlastně udělá velkou radost...

Zmučeně přejde k postýlce své dcerky a zamyšleně ji pozoruje. Ta, s pěstičkami přitisknutými k zarudlým tvářičkám, spokojeně oddechuje.  Však to taky dalo práci, než se ji podařilo utišit.

Hluk z venku zesiluje, jejich parta se nejspíš blíží. Zuzka  si spěšně setře  slzy a přeběhne k temnému oknu. Chce alespoň nakouknout, jak jim to sluší a jak to Petra zvládá. Tiskne čelo na chladné sklo a přestože si je jistá, že celá ta jejich banda musí být  někde hodně blízko,  nevidí nic, než prázdnou, ztemnělou ulici. Je zmatená. zdá se jí, že je slyší z druhé strany. Ale to není možné, tam je jenom jejich dvorek. 

Náhle se rozjařené hlasy mění ve vzrušený šepot a tlumený smích. Pak vrznou dveře a  za nimi se objeví černá, chlupatá hlava s ohromnými rohy.

"Petra...,"

šeptne Zuzka a překvapeně si tiskne ruce k ústům. Čertisko přikývne, chytí ji za ruku a vytáhne do chodbičky. Tam se na ni sesype banda roztodivných existencí. Divoce kolem ní krouží a hroziví pekelník jí před obličejem mává chlupatou oháňkou.

 "Tak co, mamino, bylas hodná?"

Zatímco se je anděl snaží utišit, důstojný Mikuláš vybírá z koše malý balíček a podává ho  Zuzce. 

Štěstí, nadšení, radost a dojetí, to všechno se v ní mísí v jeden nádherný,  nepopsatelný  pocit. Její parta na ni nezapomněla. A přestože se  po krátké chvíli veselého štěbetání loučí,  Zuzka je jim neskonale vděčná. 

"Zítra si jdem zabruslit na zimák, přidej se k nám, bude legrace," 

ozval se někdo z odcházejících  dřív, než je pohltila tma. Tak, tohle by raději neslyšela. Jak ráda by se k nim přidala. Dnes i zítra, jen kdyby... Ale ten nádherný pocit radosti z jejich návštěvy mi stejně  nikdo nevezme, přesvědčuje se  Zuzka při návratu ke svému dítěti.

-