Jiskření

15. prosince

Už jenom devět dní zbývá do Štědrého dne. Všudypřítomný spěch a shon, jako by se ale  jejich domovu vyhýbal. Čas tam plyne zcela jinak, než v předešlých letech. přizpůsobuje se jenom životnímu rytmu malého človíčka,  což ale, samo o sobě stačí na to, aby byla rodina  v pohotovosti ve dne v noci.

 Dnes je Jolanka mimořádně klidná, musím toho využít, pomyslí si Zuzka. Z  koše voňavého dětského prádélka vybírá první bělounkou košilku a pouští se do žehlení. Vtom se z postýlky ozve slabé zakňourání.

"Jolanko, proč nespinkáš, napapaná jsi a přebalená taky,"   odkládá žehličku a skloní se nad dcerku. Ta se jako na povel utiší a modrá očka upře na mámu.

"Ále,  ty už chceš společnost, sluníčko moje," jihne Zuzce hlas a zaplavuje ji zvláštní, dosud nepoznaná směs  štěstí, radosti a  něhy, ale i lítosti...  sama neví jak to popsat a kde se to v ní náhle vzalo. Usedá do křesla k oknu, tentokrát ne proto, aby dcerku nakojila, ale proto, aby si ji užila. Kolébá ji v náruči, žvatlá na ni, tichounce jí zpívá a do mysli se jí vkrádá neodbytná myšlenka, že nechybělo mnoho a všechno mohlo dopadnout úplně jinak...

*********

I když její nevolnosti nepolevily a vracely se s přesnou pravidelností každé ráno, ona si stále namlouvala, že je to jen planý poplach. Když se pak přeci jen zastavila v lékárně  pro těhotenský test, byla přesvědčená, že jí vrátí klid a pohodu. O to víc ji vyděsil výsledek. Seděla tehdy  v koupelně na okraji vany celou věčnost a jen tupě zírala na ten nepatrný proužek papíru. 

"To nemůže být pravda! Vždyť je  mi teprve sedmnáct," s pocitem zoufalství se zhroutila na zem. Ustrašená, a bezradná, nabývala postupně přesvědčení, že pro ni všechno skončilo. Vyběhla z koupelny a sáhla po batůžku. Školní potřeby vysypala, vrátila tam zpět jen doklady a peněženku s ušetřenou pětistovkou. Přihodila mobil a spěšně vyrazila z domu.

Kolem domků proběhla, jakoby jí za patami hořelo. Teprve až v parku zpomalila. Opřela se o mohutný kmen  stoletého dubu a přemýšlela, co dál.

Hlavně  pryč! Co nejdál odtud dřív, než se rodiče vrátí z práce, uvažovala rozechvěle. Nedokázala si představit, že by se s nimi teď setkala. Trochu se vydýchala a znovu běžela tak dlouho, až ji začalo píchat v boku. To už byla ve městě. Blížil se večer, začalo se ochlazovat. Nejdříve studený vzduch přivítala, po čase jí ale roztřásla zima.

Zamířila proto do vzdálené , zastrčené kavárničky, usadila se  v tmavém koutku a po krátkém zaváhání , si objednala grog. Příjemné teplo z voňavého nápoje se jí pomalu rozlévalo celým tělem. Přesto však neměla stání. Jen co dopila, spěšně zaplatila a vyšla znovu do ulic. Toulala se městem ve stálém strachu, že ji někdo známý osloví. Byla přesvědčená, že na ní každý okamžitě pozná, co se s ní děje.  Tady zůstat nemůžu. Musím zmizet z města. 

Rozběhla se k nádraží a koupila si jízdenku na nejbližší spoj. Když ve vlaku objevila zcela prázdné kupé, ustrašeně do něj vklouzla, schoulila se  do kouta u okna a čekala, až se vlak rozjede...