Jiskření

2. prosince

Venku už je temná noc, ale v pokojíčku mladé maminky se stále ještě svítí. Přestože svoji dcerku, za vydatné pomoci mámy vykoupala, přebalila a nakojila, děvčátko stále pláče. Nabízený dudlík odmítá, nepomáhá ani nošení na rukou, houpání a natřásání. Když se, po nekonečných minutách,  Jolanka přeci jen ztiší a usne, plouží se její máma po pokoji už jenom s vypětím posledních sil. Spát, spát, to je teď její jediná myšlenka. Nikdy by nevěřila, že takové malé nic, může být tak náročné. Unavená, konečně uléhá do postele a usíná ještě dřív, než přes sebe stihne přetáhnout deku. 

Milosrdný sen ji přenáší do doby, kdy byla ještě bezstarostná, šťastná....

**********

 Prochází známým parkem kolem  prastarého, rozložitého dubu. I když ji do tváří štípe mráz, přeci jen cítí slabé doteky  ojedinělých paprsků slunce, kterým se nějak podařilo proniknout  korunami stromů. Proti ní přichází Marek a už z dálky se usmívá.

"Zuzi, sehnal jsem lístky na zimák,"  hlásí nadšeně. "Když  dneska vynecháš odpoledko, můžeme si parádně zabruslit, co ty na to?"

 "Když ale... já mám ten test z angliny," zasmuší se  Zuzka. "Dřela jsem včera skoro do půlnoci," 

"Miláčku, prosím..., nebuď tak zodpovědná, škola nám přeci  neuteče."

"Ale, Marku, ty víš, že jsem posledně schytala čtyřku..., nutně  si potřebuju opravit známku, máma děsně vyšiluje..."

Jeho nadšení mizí. Zklamaně trhne rameny a zamračí se.

"Ach jo, ty mámy jsou snad všechny stejné, copak jim nikdy nebylo sedmnáct?" bručí a s rukama v kapsách, neochotně zamíří ke škole.

 "I při studiu si přeci můžeme užívat," zkouší to  po pár krocích znovu.

"Užívat si,"  pohlédne na něj Zuzka a  zamyšleně zkoumá příchuť jeho slov.

"Jasně, užívat si života, " dívá se na ni bezelstně, je toho tolik, co musíme objevit."

"Objevovat..., " zasní se Zuzka, "to zní lákavě,  "Já bych tak  ráda cestovala..." 

"Jasně, to se přeci nevylučuje. Užívat si, cestovat, bavit se."  Marek opět září, jako sluníčko.

"A poznávat nová místa," přidává Zuzka. "jé, všiml sis, že se  nám to rýmuje?"

Marek  nakloní hlavu k rameni.

"Užívat si, cestovat, bavit se a poznávat, páni, my  máme svoje  tajné heslo." 

obejme ji a políbí... 

*******

"Zuzko," prodere se k ní rušivý hlas. 

Vstávej, neslyšíš Jolanku?"

"Vždyť je ještě noc, já chci spát..."

"Musíš ji nakojit, vrabčáčku..."

"Už zas? Já nechci, nechte mě spát," zamumlá a stulí  se zpět do vyhřáté postele.

"Pojď, Jolanko, maminka  už se na tebe těší," zaslechne v polospánku. 

"Máma? Jaká já jsem máma? To je nefér," fňuká  rozespale.  Už když přijela do porodnice, bolavá a vyděšená, říkali jí tak.

"Máte krásnou dcerušku, maminko," znovu slyší ten milý, pokojný hlas. Ne, na tohle nechce vzpomínat, nedokáže to. Ještě ne. Raději se vrátí  do přítomnosti.  Udiveně sleduje tu malou. Pije tak hltavě, chvilkami se až zalyká.

"No, no, pomalu, však on ti to nikdo nevezme," zjihle  hladí malou tvářičku. Stačí jí na to jediný prst. tak je maličká.

"Já ti rozumím, nemůžeš té své mamce věřit..., ale ona to nemyslí zle, jenom tě nečekala takhle brzy, beruško..., víš, my jsme toho chtěli ještě tolik stihnout... "