Jiskření

18. prosince

Zuzka sklízí poslední kousky nádobí po obědě, když někdo zaklepe. Snad sem nejde Marek, zalekne se a váhavě jde ke dveřím. Ty se rozlétnou ještě dříve, než k nim dojde  a do kuchyně nakoukne usměvavá Petra.

"Čauky, mamino, tak jsem se přeci jen na chvilku utrhla."

"Jé, Peťko, to jsem ráda, pojď dál,"

"Přinesla jsem trochu cukroví, na ochutnání."

"To jsi hodná, posaď se, dáme si kávu?"

"No, o tom žádná, ale, co ty jsi jako opařená?"

"Víš, lekla jsem se, že by to mohl být Marek...,"odpoví rozpačitě  Zuzka a věnuje se přípravě kávy. Teprve, až opatrně postaví na stůl dva šálky s voňavým mokem a přisedne ke stolu, pokračuje. "Před pár dny se mi ozval..."

"Tak, nenapínej, leze to z tebe, jak z chlupaté deky," poposedne Petra zvědavě.

"No, volal, ale moc jsme si toho nestačili říct. Ona se totiž rozplakala Jolanka a bylo po hovoru..."

"A  ukončilas ho ty, že mám pravdu? Zuzko, ty jsi trdlo."

"Já, tak poslouchej, "  zachmuří se a dlouze si míchá kávu. pak se  přeci jen pustí do vyprávění, jak potom poslal SMS, dal si s ní schůzku v parku a nepřišel tam. Nechal nás tam mrznout a ani se neomluvil..." dokončuje Zuzka naštvaně. 

"No, moment," zamračí se Petra, kdy to bylo?"

"Včera, ale, není to jedno? Já už nevím, co si o tom myslet. a on... "  zarazí se.  Do kuchyně přichází máma s Jolankou v náruči. . Zuzka rychle mění téma hovoru.

"Páni, máš to, Peťko,  krásně nazdobené," nakukuje do krabičky s vánočním cukrovím. "Jé,  a tyhle neznám,"  labužnicky se zakousne do  čokoládového rohlíčku, "my děláme jen vanilkové, musíš poslat recept.  Taky je vyzkoušíme, že mami?"

"Když mi pomůžeš," pokrčí rameny máma,  "ale přines  ochutnat taky naše," vybídne ji. Zuzka ochotně odbíhá a po chvíli i ona nese na stůl pestrou směs drobného vánočního pečiva.

"To je nádhera," pochválí hned Petra, "ale, já bych si napřed ráda pochovala Jolanku, můžu? Ta je hezoučká," rozplývá se a teprve s děvčátkem v náruči si uvědomí, že vlastně vůbec nepozdravila. S omluvou  to napravuje, když do kuchyně  rázně vstoupí i hlava  této rodiny.

"Vítám tě," kývne na Petru, "tak, to ten pes bude nejspíš tvůj. Mělas ho vzít na dvorek, venku běhá, jako splašený, co když ho porazí auto?"

"Neřeklas mi, že máš pejska," prohodí Zuzka vyčítavě.

"Nemám, ale vy asi myslíte toho huňáče. Ten se tu  toulá už několik dní a protože mu občas něco dám, doprovázel mě..."

"Jo, toho znám, taky jsme ho potkaly. Toulá se v parku," potvrzuje Zuzka. "Je docela milý a věčně hladový. Jen je mi divné, že ho nikdo nehledá," zamyslí se a vybíhá před dům. Po chvíli se vrací sama.

"Už tam není, škoda..." 

"Nejspíš se zase přidal k někomu, kdo mu nabídl něco na zub," konejší ji táta, "takoví psi si umí poradit, neboj." Zuzka posmutní a chvilku o něčem přemýšlí. Pak se k němu, s prosebným pohledem dítěte, přitulí tak,  jak to dělávala ještě nedávno.

"Tati,  nemohl by zůstat u nás? Prosím..."

"Počkej, počkej, vrabčáčku, teď už nejsi malá holčička," směje se táta a pořádně jí rozcuchá  vlasy. Máma si je zjihle prohlíží. Vždyť ještě  nedávno byla jejich Zuzanka  malá holčička, pro kterou byli ochotni udělat  první poslední...