Who's next?

1.

Stála jsem u tabule a koukala jsem na zlomky, které mi měli něco říct. Nic mi neřekli. V pravé ruce jsem svírala křídu a bolestivě jsem si kousala spodní ret. Dělám to vždy, když jsem nervózní a během jeho přítomnosti se to vždy zvýší. Vždy.

"No?" zeptal se po nějaké době. Jeho hlas mě vyděsil a já z ruky upustila křídu na zem. Okamžitě jsem si pro ni přičupla, ale než jsem se stihla zvednout, jeho postala již byla u mě. Když jsem si uvědomila, na jakou část jeho těla se dívám, okamžitě jsem se zvedla a snažila se skrýt svůj zahanbený obličej. Můj ret mě již bolel a cítila jsem, jak mi v něm tepe. Zase bude nateklý, jako po každé, když jsem v jeho blízkosti. Z profesora Stylese vyzařuje zvláštní energie, která mě nutí se takto chovat. "Můžete mi vysvětlit, proč jste se to opět nenaučila?" zeptal se a rukami překřízenými přes jeho trup. Kdybych ho již z principu nesnášela, řekla bych, že byl sexy, když se tvářil přísně. Jeho svaly se při každém pohybu napnuly a já se raději podívala na své a jeho boty. Stál tak blízko u mě. Neodpovídala jsem. Každý moje odpověď na jeho otázku by byla rozdrcena nějakým jeho hlopupým argumentem. "Po škole vás čekám v mém kabinetě." Promluvil hrozivě a odešel ke svému stolu. "Sednout!" hrozivý hlas se roznesl učebnou a já rychlím krokem odešla k Louisovi, který se na mě smutně díval.

"Opravdu tam nemám jít s tebou?" zeptal se mě Loui a rukou obímal nějakou holku. Tak to bylo vždy, ale já mu to neměla za zlé. "Budu v pohodě. Bavte se." Mrkla jsem na něj a pomalým krokem jsem šla k jeho kabinetu. Počasí se od rrána rapidně změnilo a já byla nucena sundat si svetr a rozepnout si dva knoflíčky na školní uniformě. Vždy jsem chodila upravená, jak si to přál školní řád, ale teď se to již nedalo vydržet.

Dlouze jsem se nadechla, vydechla a nakonec jsem zaklepala na dveře, kde měl Styles kabinet. "Dále," ozval se jeho chraplavý hlas a já pomalu otevřela oči. "Dobrý den," pozdravila jsem tiše. Neměla jsem z tohoto setkání dobrý pocit, ale musela jsem sem. "Ahoj," pozdravil a jeho hlas byl jiný než obvykle. Byl milý, ale stále chraplavý. Zavřela jsem za mnou dveře a udělala jeden krok blíže k němu. "Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptala jsem se a znovu si skousla ret. "Posaď se," ukázal na židli, která byla v jeho blízkosti. Pomalým krokem jsem k ní přistoupila a usadila jsem se. Bylo mi nepříjemné vedle něj sedět v tak těsné blízkosti a v oblečení, které mám na sobě. Řekněme, že sukně od školní uniformy nepatřila mezi nejdelší.

"Takže, Louise.." odmlčel se a podíval se mi do očí. On byl jediný, kdo mě volal Louise, všichni ostatní mi říkali Lou.Také jsem se podívala do jeho očí. Poprvé v jeho přítomnosti jsem si zkousla ret z jiného důvodu než z nervozity. Jeho oči byli ty nejhezčí, které jsem kdy viděla a neuměla jsem se od nich odtrhnout. Mírně si odkašlal, přisunul se blíže ke stolu a začal hledat nějaký papír. "Našel jsem si známky z doby, kdy zde byla vaše bývalá profesorka." Promluvil a podal mi papír do ruky. Vzala jsem si ho a podívala jsem se na něj. Několik dvojek a pouze jedna pětku z doby, kdy byl Louis nemocný. Nikdy mi písemku nenapsal na jedničku a já to po něm ani nechtěla. "Jak mi to vystětlíte?" zeptal se stále milý hlasem. Nervózně jsem se na něj podívala, ale nebyla jsem schopná slova. Ten způsob kterým na mě koukal, byl jiný, než ty ostatní. Koukal na mě s pochopením a ještě něčím, co jsem nedokázala poznat. "Nechápu látku," zašeptala jsem a opět se koukla na své ruce s papírem. "Tím pádem mám pro vás návrch," zašeptal, postavil se a přešel za židli, na které jsem seděla. "Každý den, v tuto hodinnu se zde sejdeme. Co vy na to?" zepatl se a já těžce polkla. "Proč?" promluvila jsem skřímnutým hlasem a měla jsem pocit, že je mi zima a teplo zároveň. "Budu vás doučovat," pokrčil lhostejně rameny a otevřel dveře. "Teď už jdi," mrkl na mě a já rychle odešla. Bez rozloučení, poděkování a bez mého svetru. Bylo mi to jedno, jen jsem se pro něj nechtěla vracet.

Přišla jsem domů, kde již byla mamka. Pouze mamka. Táta s námi již 15 let nežije a Louis je určitě s tou holkou u ní doma. Oklepala jsem se při té představě a šla jsem dát mamce pusu na tvář. "Kde je Loui?" zeptala se mě smutně. Mrzí ji, že s námi tráví málo času, ale já nejsem schopna ji říct, co její syn děláá každé odpoledne. "Je s přítelkyní," zamluvila jsem to a ona se na mě s jiskřičkami v očích podívala. "Měl by ji už konečně přivést i k nám." Zamumlala a já jsem věděla, že mu to při večeři navrhne. "Mami, být tebou tak o ní moc nemluvím. Víš, ona a Louis se poslední dobou hádají. Dneska mi říkal, že ho to mrzí a chce to s ní urovnat." Radila jsem ji a ona s povzdychem přikývla. "Jdu se převléct a přijdu ti pomoc," usmála jsem se na ni a odešla jsem do svého pokoje.

Seděli jsme všichni tři u stolu a jedli jsme výborný zeleninový salát, který jsme s mamkou udělaly. Louis celou dobu nad nečím přemýšlel až se nakonec narovnal v zádech a podíval se sladce na mamku. A je to tady, o víkendu je párty a on to navleče jako něco jiného. "Mami, o víkendu nebudu doma. Nevadí?" zeptal se a ona se na něj usmála. "Co máš v plánu?" zeptala se a on mě hodil okem. "Mami, víš jak jsem ti říkala o té přítelkyni? Tak ona má chatu nedaleko Londýna a oni tam spolu chtějí jet. Víš, utvrzování vztahů." Vyklopila jsem rychle a hrála si s vidličkou. "Dobře, tak to můžeš jet." Přikývla a natočila se na mě. "Lou, víš ale já tady o víkendu taky nebudu. Zvládneš to tady sama?" zeptala se mě a bylo na ni vidět, že má vážně strach. S lehkým úsměvem jsem přikývla a znovu začala jíst.

"Přítelkyně?" zeptal se mě Louis, když dosedl na mou postel. S úsměvem jsem přikývla a on mě rychle objal. "Holka, ty jsi nejlepší!" společně jsme si lehli do mé postele a povídali si o všem možném.

"Co Styles?" zeptal se po chvíli a já se zamračila. "Bude mě doučovat," zašeptala jsem a on se prudce posadil...

Nový díl :) Ani nevím, jestli to někdo čte, ale to se brzy zjistí samo, že? :)
1+ komentář a vote, please...
Vím, že začátky jsou nudné, ale nebojte. Ono se to rozjede ;)
Omlouvám se za chyby ;)

Díky, Dee