Who's next?

7.

"Kam jdeme?" zeptala jsem se, když jsme stáli ve výtahu a jeli směrem do loby. "Projít se," pokrčil rameny a následně propletl naše prsty. "To by mi nedošlo," pronesla jsem ironicky a cítila, jak mi pevněji stiskl ruku. "Fajn," pronesl s cinknutím výttahu a my nakonec mohli vyjít do ruku francouzských ulic.

"Harry, já už nemůžu." Stěžovala jsem si po několika hodinách, kdy mě vláčel po ulicích Paříže. Byla jsem unavená a bolely mě nohy. "Už tam budeme." Zatahal mě za ruku a znovu se někam rozešel. "To už jsem slyšela šestkrát." Pronesla jsem opět a on se na mě prudce otočil. Nečekala jsem to a proto jsem mu narazila do hrudě. Chtěla jsem se mu omluvit, ale on přitiskl své rty na ty mé a tím mi skazil veškerou snahu. "Vždy jsem chtěl políbit dívku, kterou miluji před Eiffelovou věží." Zašeptal při pohledu do mých očí a znovu mě políbil. Byla jsem překvapena jeho slovy i tím, jaký ten polibek byl. Byl jiný, než všechny předchozí. Bylo v něm něco, co ty předchozí neměli a zároveň něco chybělo. Nervózně jsem mu polibek oplatila a poté se od něj odtáhla. "Můžeme už jít?" zeptala jsem se a raději skopila pohled. Nevěděla jsem, co mu mám říct, ale důležité bylo to, že jsem mu nevěřila. Nevěřila jsem mu, že mi miluje.

*Pohled profesor Styles*

"Vždy jsem chtěl políbit dívku, kterou miluji před Eiffelovou věží." Zašeptal jsem a stále jsem udržoval oční kontakt. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem ji to řekl. Poté, co se naše rty od sebe opět odtáhly zeptala se zda už můžeme jít a raději se mi ani nepodívala do očí. Trochu mě to sklamalo, ale ještě víc mě sklamalo, že si ruce strčila do kapes. Nemohl jsem s tím nic dělat a tak jsem pouze tiše kráčel vedle ní. Po chvíli jsem ji ruku omotal okolo pasu a vedl jsem si ji tam, kam jsem chtěl. Do mé oblíbené restaurace, ze které šlo vidět na věž.

"Co si dáš?" zeptal jsem se, když nám dal číšník jídelní lístek a nechal nás, abychom si vybrali. Věděl jsem, že tomu nebude rozumnět, proto jsem se na ni pouze koukal a kochal se pohledem na její zmatený obličej. "Asi potřebuju pomoc," zakňučela a já jsem se na ni usmál. Svou židli jsem přisunul blíže k ní a i ji samotnout jsem si k sobě blíže přitiskl. Dal jsem si svou levou ruku na opěradlo její židle a začal jsem ji šeptat do ucha všechny jídla, které tam měli. Občas jsem své rty otřel o její pokožku a vždy jsem cítil, jak stuhla. "Myslím, že už mám vybráno." Promluvila napjatě a já jsem se pro sebe musel usmát. "A co si dáš, zlato?" zeptal jsem se a své rty jsem přitiskl na místo pod uchem. Všiml jsem si, že jí vždy vyskáče husí kůže, když se ji dotknu na tomto místě. "Jediný salát, který si říkal." Promluvila nervózně a já s širokým úsměvem na tváři přikkývl. Začínám se jí dostávat pod kůži. Nebo v to alespoň doufám. Po chvíli přišel číšník a já mu nadiktoval naší objednávku. Okem jsem kouknul na Lou a viděl jsem, jak tváří. Byla tak roztomile zmatená, že jsem ji musel poté znovu políbit. "Mohl bych tě líbat pořád." Zašeptal jsem, když jsem se po chvíli odtáhl.

"Chutnalo ti?" zeptal jsem se, když jsme dojedli. "Bylo to dobré." Řekla a uznale pokývala hlavou. Chtěl jsem něco říct, ale zazvonil ji telefon a ona se zmateně vytáhla z kapsy. Sledoval jsem ji. To, jak se ji na tváři rozlil dokonalý úsměv. To, jak ji začaly svítit oči. Byla dokonalá a já si uvědomil, že jsem ji já nepřivedl do tohoto stavu, nýbrž někdo jiný.

*Pohled Louise*

"Dobře jsem se vyspala. Víš, možná to už bude jiné. Možná se spolu už konečně můžeme koukat na horor." Zasmála jsem se a Louis také. Vyprávěl mi, jak se mu Barcelona začala líbit, myslím že to nebylo městem nýbrž dívkou v pozadí, a hlavně se zajímal o to, zda jsem v noci spala. "Jasně, hned jak se vrátím." Odpověděla jsem, na jeho otázku, jestli si s ním skouknu horor, který vybere. "Miluju tě," zašeptal smutně a to mě donutilo se smutně pousmát. Už si ani nepamatuju, kdy mi to naposledy řekl. "Miluju tě," odpověděla jsem automaticky a poté jsem ukončila hovor. Viděla jsem, na Stylesovi, jak byl napjatý, ale bylo mi to fuk. Není ti to fuk. Záleží ti na něm. Ozvala se má hlava a já musela uznat, že má pravdu. Záleželo mi na něm, i když by nemělo.

"Měli bychom jít zpět na hotel. Vypadá to, že bude pršet." Zamračila jsem se na něj, ale i tak jsem souhlasila. Počasí venku nenaznačovalo, že mi mělo začít minimálně během dvou hodin pršet, tak jsem nechápala, co mu je. Zvedli jsme se od stolu a vydali se směrem k hotelu. Jeho ruce byly hluboko v kapsách a mě chyběl jeho dotyk. Nechtěla jsem si to přiznat, ale ten chlap se mi začíná dostávat hluboko pod kůži.

Nový díl, který je opět kratší, ale nechtěla jsem tam přidávat více emocí nebo nčeho jiného.
Co si o tom myslíte? Prosím, dejte mi to vědět do komentáře, zprávy nebo kamkoliv chcete. Bude moc vděčná.
Omlouvám se vám za chyby.
Vote i komentář potěší. Víc než si myslíte.

Díky, Dee xx