Who's next?

2.

"Proč?" zeptal se a snažil se navázat se mnou oční kontakt. "Protože propadám z matiky," zašeptala jsem zahanběně a on mě jednou rukou objal okolo ramen. "Bude to dobré. Z příštího testu dostaneš jedničku." Dal mi posu na spánek, zvedl se a odešel. Zmateně jsem se znovu položila na postel a snažila jsem se usnout. Zítra to bude náročné.

Ráno šlo jako každé jiné. Nasnídat. Umýt. Obléct. Odejít. Každodenní rutina jen s rozdílem, že je pátek a tak se mamka začíná balit, aby mohla odjet. Poslední dobou na víkendy stále někam jezdí a ani já, ani Louis nevíme kam. Dala jsem si svačinu do tašky, posu mamce a nasedla jsem do Louisovo auta, abychom vyrazili ke škole. Louis si udělal řidičák ve stejně době jako já, jen s tím rozdílem, že já nechci řídit. Vždy se na něco vymluvím. 

Ke škole jsme dorazili mnohem dříve než jiné dny, proto jsme se oba vydali do nedaleké kavarny, pro nějaké kafe, tedy v Louiho případě čokoládu. Seděli jsme spolu u stolu, když se Louiho zrak zaměřil na dívku, se kterou byl včera po škole. "Bude ti vadit, když" - "Běž," plácla jsem ho po ruce a povzbudivě se na něj usmála. Se stálým úsměvem jsem se dívala přes skleněnou stěnu, u které jsem seděla, když jsem slyšela, že se odsunula židle. "Myslela jsem, že se sejdeme až ve škole. Jak to šlo?" zeptala jsem se aniž bych otočila hlavu na osobu, která si ke mě přisedla. "Cože?" ozval se chraplavý hlas, který mě přinutil se otočit. "Omlouvám se vám, pane Stylesy. Myslela jsem si, že jste Loui." Vysvětlila jsem s pohledem upřeným na mé ruce, které se třásly. "Promiňte," se zamračným pohledem jsem se zvedla a vydala jsem se do školy. Doufala jsem, že se mi ruce přestanou třást, co nejdříve, protože nevím, jak by reagovat Louis. Je moc starostlivý.

Přávě byla poslední přestávka před matikou a zároveň i před koncem tohoto nudného dne. Všichni jsme čekali až zazvoní a až přijde Styles. Všechny holky ze třídy na něj čekaly z důvodu, že byl sexy a ony ho chtěly dostat a kluci, aby mohli vypadnout ihned po škole na další nezapomenutelnou párty, o které se bude ještě dlouho mluvit. A já? Já jsem si přála vrátit čas do doby, kdy byl s námi táta. Ten chlap to s čísly uměl. 

Díky mým myšlenkám o tátovi jsem si nevšimla, že už zvonilo a proto jsem stále seděla a ignorovala to, že Styles stojí u tabule a kouká na mě. Loui do mě dloubl loktem a já jsem se postavila. Na Louisovi bylo vidět, že je mnou zmatený a na Stylesovi zase, že se bojí? Děsí? Trápí? Nedokážu to určit. "Sednout," promluvil dominantním hlasem, který umí jen on a otočil se k nám zády, aby na tabuli napsal několik nesmyslných rovnic. Louis mi do ruky vložil papírek a já jsem si ho ihned přečetla. Táta? To bylo jediné, co na tom bylo. Nemohla jsem z toho slova spustit oči, i když jsem nevěděla proč. A to bylo chyba. Styles přišel svým krokem až k mé lavici, papírek si strčil do kapsy u svých uplých černých kalhot a znovu si šel k tabuli. 

Jak Louis včera řekl tak taky udělal. Vypočítal celý můj příklad a třičtvrtě svého, takže ani jeden z nám nebude mít za pět. Při loučení mi dal do ruky klíče od svého milovaného auta a sám odešel se svou partou přátel a já se opět loudavým krokem vydala za Stylesem do kabinetu.

Několikrát jsem zaklepala, ale žádný hlas mě nezval dovnitř. Po několikátém zaklepání jsem to vzdala, usedla jsem na zem před kabinetem, vytáhla jsem si svůj blok a začala jsem kreslit muže, který je můj otec. Jelikož od nás odešel, když jsem byla ještě malá tak si ho nepamatuji, ale doma jsem našla několik jeho fotek anebo je se mnou a Louisem na videu. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale měla jsem hrubý náčrt, když Styles konečně dorazil ke svému kabinetu. Spocený. Sexy. Vážně jsem řekla sexy ve spojitosti se Stylesem? Sakra. Urychleně jsem zaklapla blok a snažila se postavit na rovné nohy. Nejspíš mi to nebylo přáno neboť mi můj blok vypadl z ruky a otevřel se na náhodné straně, kde byl celkem detailní obrázek chlapce, vlastně muže. Byl tam detailní obrázek Stylese, který pije kávu. Jednou jsem ho potkala v kavárně, zaujal mě tak jsem ho nakreslila. Bylo to přesně tři dny před tím, než nastoupil k nám na školu.

"To je? To jsem já?" zeptal se zvláštním hlasem, když jsme již seděli v jeho kabinětě. Pouze jsem zahanbeně přikývla a dál sledovala, jak kresbu hltá pohledem. "Kdy?" zeptal se, ale víc neřekl. "V rohu je datum a místo," pípla jsem a natáhla jsem ruce pro můj blok. Když to spatřil, zavřel jej a položil ho na opačnou část stolu. Uraženě jsem nafoukla tváře a posadila jsem se na židli jako minule.

"Chápeš?" zeptal se mě a svou židli si přisunul blíže ke mě. Jeho nohou se dotýkal mého holého stehna, ale předstíral, že se to neděje. Nejprve jsem kývla a poté ze sebe vypravila jednouduché Ne. "Chápu, kde jsme vzali m a n, ale už nechápu, proč se e vypočítá takto složitě a hlavně už vůbec nechápu, proč jsou ty dva body tady a ne tady." Kroutila jsem hlavou, ale nepodívala jsem se na Stylese. Znovu mi to začal vysvětlovat a já se začala orientovat, snad. "Takže," začala jsem své poznatky aplikovat na další příklad, ale po chvíli jsem si všimla, že mě vůbec nevnímá. "Pane profesore?" zeptala jsem se a on se postavil. Také jsem se postavila, protože sedět na nízké židli vedle někoho vysokého není nic příjemné. Chvíli na mě koukal a poté se stalo něco, co bych nikdy nečekala.

Zády jsem byla opřena o skříň, kterou zde měl a jeho tělo bylo natisklé na to mé. Mému tělu vládla panika a já pouze čekala, co udělá. Po chvíli se začal pomalu přibližovat až nakonec jeho plné rty narazily na ty mé, lehce popraskané. Cítila jsem, že svými rty hýbe, ale já svými nemohla ani hnout. Bože, vždyť mě líbá učitel! křičelo na mě poje podvědomí a konečně pohla svými rty. Cítila jsem, že se do polibku usmál a ihned poté se mi do mých rtů snažil dostat jazykem. Dost na to, že jsem první polibek prožila s profesorem, ale jazyk mu do mé pusy nedovolím dát. Ale chtěla by jsi. ozvala se znovu moje chytrá hlava a já zakňučela. Jelikož mi již docházel kyslík musela jsem otevřít pusu, abych se mohla nadechnout. Styles toho využil a ihned se mi jeho jazyk dostal do úst. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale vaškeré mé snahy byly zmařeny. Bylo to, jak bychom byli spojeni lepidlem. Hodně silným lepidlem.

Konečně nechal mé rty a opřel si čelo o to mé. Jeho oči vypadali šťastně zatímco jsem cítila, že se do mých ženou slzy, proto jsem je zavřela. "Louise, podívej se na mě." Promluvil na mě a rukou mě pohladil po tváři. Ihned jsem se mu vysmekla, popadla jsem svou tašku a odešla jsem z kabinetu. Takto jsem si svůj první polibek nepředstavovala.

Domů jsem šla pěšky. Přes slzy bych neviděla na silnici a žádnou nehodu bych zavinit nechtěla. Lidé se na mě otáčeli, ale mě byli ukradení. Hlavu jsem měla skoněnou a nekoukala jsem, kam šlapu, ale naštěstí jsem domů došla v pořádku. Ihned jsem zalezla do pokoje s tabulkou čokolády a s kreslenou pohádkou. Slzy mi stále stékaly po tvářích a já nakonec vyčerpaně usnula.

 Omlouvám se, že díl nebyl dříve, ale většinu dne jsem pouze prospala, díky nemoci. Dnešek je první den, kdy nespím (ať žijou kapačky -_-). Doufám, že se vám díl líbí a budete to i na dále číst.
1+ komentář a nějaké vote, prosím :)
Omlouvám se za chyby :)

Díky, Dee xx