AVENGERS Nepřítelem

18. kapitola: Důsledky

Čekala jsem, až se vymáčkne. Vlak mi měl přijet během osmi minut. Byla jsem netrpělivá.
Co vlastně chce? Dle mě mlčí už nějak moc dlouho. Řekne už něco?
,,Kam chceš jet?" promluvil konečně.
Nevěřícně jsem nad tím zakroutila hlavou.
,,Jedu domů."
,,Ovšem že. Proč ses do toho vlastně pletla?"
,,Proč to chceš vědět? Není to jedno? Je to můj problém."
,,To ale neznamená, že mě to nezajímá. Řekneš mi to nebo?"
,,Ani s nebo ti to neřeknu. Byla to zřejmě chyba. Stačí?"
Nechtěla jsem o tom mluvit. Už to bylo za mnou. Rozčílila jsem při tom dost lidí a spáchala vraždu. Ne že bych předtím dva, či tři lidi nenechala uspat, ale to bylo něco jiného. Nemusela jsem s nimi přímo do kontaktu. Na to stačila svíčka. Nastražit, zapálit a odejít. Do minutky dvě bylo hotovo. Záleželo však na velikosti místnosti a na typu člověka. Ale tohle... to bylo trochu moc. Vraždu agentky mi nikdo neodpustí.
Ha. Nezapomeň zmínit svou matku. Taky jsem ji nezabila zrovna lidsky.
A Natasha... možná kdybych si ji nenechávala tak připustit k tělu, nevytočila bych se natolik, abych ji zabila. Zabila jsem ji vůbec? Nezdálo se mi to tak hrozný. Ale můj rozpoznávací smysl, co je ještě dobrý a co už ne, tak ten moc nepracuje. Tak nevím.
Loki nevypadal, že by o tom chtěl ještě mluvit.
Najednou se otočil a zmizel. Prostě šel pryč a pak tam nebyl. Zmizel během chvilky.
Chvíli jsem se na místo kde zmizel překvapeně dívala, ale pak jsem zakroutila nevěřícně hlavou.
To stále musí dokazovat, že je něco víc? Však to vím ne? Nebo je prostě líný to dojít pěšky. Co já vím, jak to jeho přemisťování funguje.
Vlak přijel a já nastoupila. Tak teď, jen doufat, že se nějak dostanu domů.
Ještě než se vlak rozjel, nastoupila starší paní.
Ta přišla odkud?
Paní si sedla jen kousek ode mě. Mohlo jí být tak osmdesát. Nevšímala jsem si jí. Vystoupila jsem na konečné zastávce a hledala spoj domů. Když jsem ho našla, počkala jsem si na něj.
Nastoupila jsem a po třech hodinách jsem byla doma. Teda skoro. Ještě mi zbývalo tak půl hodinky chůze.

Došla jsem domů, zamkla a hned sebou švihla na gauč.
To byl zase den. Pokazilo se snad všechno, co se dalo. Dnešek pro mě opravdu není šťastným dnem. Budu ráda, když mě nebudou chtít za ten čin zabít. Do vězení zřejmě půjdu, to mi je jasné. Ale rozhodně se nenechám jen tak lehce chytit.
Usnula jsem. Nevím jak dlouho jsem spala, ale když jsem se podívala na hodiny, cukla jsem sebou.
,,13:06? Zatraceně."
I když... Já vlastně nepotřebuji jít do práce. Tu jsem už měla. Nebo stále ještě mám?
Zazvonil mi telefon. Tak tohle se mi zvednout nechtělo.
,,Hm?"
,,Elis? Jsi tam že ano?" uslyšela jsem známý hlas. Byl to Thor.
Co? Nevěděla jsem, že bohové umějí používat telefon.
,,U telefonu."
,,Nemluvím teď se záznamníkem, že ne?" strachovala se Thor.
,,Ne."
Na druhé straně telefonu jsem uslyšela významné odkašlání.
,,Opravdu? Neudělala jsi to, co říkal Stark že ne?"
,,Co máš na mysli?" ptala jsem se nevinně.
,,Zaútočila jsi na Natashu. Vypadá že je mrtvá, ale... co jsi jí to udělala?"
Mlčela jsem. Nechtěla jsem do toho nikoho dalšího zatahovat. Nebyl tam, tak by mi stejně nevěřil.
,,Haló? Jsi tam ještě?"