AVENGERS Nepřítelem

7. kapitola: Útěk

Od té šarvátky s ní uběhlo pár hodin. A co se týče pizzy co mi dal, tak té jsem se ještě ani nedotkla a uklidila jsem jí pod sedačku. Třeba se bude ještě hodit.
Po chvíli limuzína zastavila před obřím domem.
Co to sakra je? Vypadá to jako obří plechovka.
Vystoupili jsme a Stark zazvonil na zvonek. Po chvíli nám otevřel nějaký černoch v černém obleku.
,,Vítejte. Karty máte?" optal se a Stark mu ukázal nějaké karty. Vpustil nás dovnitř. Vypadalo to tam příšerně. Stroje a stroje, sotva nějaké stoly a domácí vybavení.
,,No není to tu nádherné?" rozplýval se nad tím Stark, pohledem žádající můj názor.
,,Co to je?" optala jsem se ho znuděně a vůbec jsem nesdílela jeho lásku s technologií. Prostě to není můj obor co by mě vůbec zajímal.
,,Ehh?" byla jeho odpověď, ale pak si odkašlal a začal mě seznamovat s okolím a s lidma. Šla jsem vedle něj a pozorně jsem poslouchala, abych si co nejvíce zapamatovala.

Tak po dvouhodinové prohlídce jsem konečně mohla odejít domů.
,,Jdu domů," oznámila jsem a šla jsem zpátky.
,,Tak tohle nepůjde děvče," zastavil mě Stark ve dveřích a blokoval mi cestu.
,,Půjde," odsekla jsem s kapkou zlosti v hlase. Já tu jako nezkejsnu, tak to teda ne. Šmejd. Pak se odněkud přicourala ta zrzka a přidala se k rozhovoru.
,,Tady se zůstává, dokud nedostaneš rozkaz k odchodu. Chápeš?" křikla mi do ucha a já jsem už začala být nervní.
,,No dobrá," odpověděla jsem a usmála jsem se.
,,Já jsem věděl že to půjde po dobrém," podotkl Stark a dal mi ruku na rameno.
,,Hodná holka," dodal ještě, ale to já jsem tam už nebyla. Rozeběhla jsem se a vyskočila jsem z okna. Rozeběhli se k okraji, ale bylo už pozdě. Stark po chvíli odešel.

Padala jsem volným pádem. Přetočila jsem se ve vzduchu a když jsem se přiblížila ke zdi, vytáhla jsem dýky a zarazila je do ní. Pád zpomalil a za mnou zbyli je dlouhé rýhy.
Takhle jsem se dostala až na zem a proběhla jsem kolem bezpečnostních kamer ven. Rozběhla jsem se ulicí kamsi do neznáma. Nevěděla jsem kudy běžím, ale nezastavovala jsem se. Za sebou jsem uslyšela vrzavý zvuk železa.
Doprčic. Otočila jsem se za zvukem. A co nevidím: Stark v robotím obleku, který mířil přímo za mnou. Běžela jsem ještě notnou chvíli, než jsem to vzdala. Zastavila jsem, protože jsem už nemohla, bolely mě totiž nohy. Bohužel.
Stark vedle mě přistál a sundal si masku.
,,Omlouvám se za Natashu, můžeme se v klidu vrátit zpátky?" optal se mě.
,,Tak pojď," a pokýval směrem zpátky. Nečekal na moji odpověď prostě mě čapl za ruku a vyletěl znovu do vzduchu.
,,Nemám ráda výšky," vymluvila jsem se, ale úplně mě ignoroval. No dobrá, má co chtěl. Uprostřed jeho letu, když jsem vyhlídla správný moment, jsem se mu vysmekla a seskočila jsem dolů. Do neskutečně jemného a měkkého trávníku. Bylo to pohodlné přistání, navzdory výšce.
,,Půjdu po svých," řekla jsem a šla jsem za ním. Když jsme dorazili, zapadla jsem do vybraného pokoje. Byl vcelku útulný, nevypadal jako zbytek budovy. Nebyl tak... umělý a moderní. Spíš postaršího typu, což mi vyhovovalo.
Povzdechla jsem si.
Tak tohle... byla poslední kapka. Ta ženská je příšerná. Pochybuji že někdy budeme kamarádky či jen dobré kolegyně.
Započnu svůj plán.