AVENGERS Nepřítelem

17. kapitola: Skrývání

Byla naprostá tma. Klopýtala jsem snad o všechno co mi přišlo do cesty. Neviděla jsem na cestu, tím to bylo. A navíc mě Loki za sebou tahal jako kus hadru.
Kam vlastně chce jít? Kam? Vůbec nic neříká. Co vlastně chce dělat se mnou? Neumím číst myšlenky.
Z dálky jsem uslyšela tlumené hlasy.
Podívala jsem se dopředu. Něco tam vzadu zářilo.
Co to sakra je? Vůbec nemám zdání.
Zastavili jsem se přímo před tím.
Byla to brána. Spíš takový portál do jiného světa.
Hlasy se pomalu začali přibližovat.
,,Co teď budeme dělat?"
Chvíli jsem čekala, ale neodpovídal mi.
Taky co jsem vlastně čekala, že?

,,Chceš tu zůstat nebo jít se mnou?" konečně taky promluvil. To ticho bylo dost nervy drásající, vzhledem k tomu, že vůbec nevím, zda se Stark a Hulk už vzchopili k boji nebo ne. Radši o tom nepřemýšlet. Teď bych rozhodně nebyla schopná bojovat. Nechala jsem se holt unést svou silou. Moje blbost.
,,Tak jdeš nebo ne?!"
Brána o pár odstínů ztmavla. Bylo čas se rozhodnut. Váhala jsem. Pokud tam půjdu, naprosto se změní vše okolo mě. Může přibýt více obětí nebo dokonce více lidí přežije? Jenže když to nevyzkouším, nic nezjistím. A babička... ta by chtěla abych šla za tím, co považuji za správné. Jenže to co považuji já za správné, co když se mýlím a pomůžu zlu?
Snažila jsem se rozhodnout tak rychle, jak mi to zmatené myšlenky dovolovali. Jenže nebyl na to čas. Kroky byli už opravdu blízko.
,,Jdu," a s těmito slovy jsem vlezla do portálu.
Ještě jsem slyšela nějaké nadávání, než se ozval šumivý zvuk a já se objevila... v něčí koupelně?
Rozhlédla jsem se kolem sebe a málem vyprskla smíchy.
Hned vedle mě, byla ve vaně nějaká stará paní s růžovou koupací čepicí na hlavě a s gumovou kačenkou v ruce.
Errr... To jsme jako v něčím baráku?
Rozhlédla jsem se kolem sebe a po chvíli spatřila i Lokiho. Hodila jsem po něm tázavým pohledem, ale vypadal, jako by tohle bylo úplně normální, že se jen tak někomu objeví v koupelně, když se ke všemu zrovna koupe.
,,Promiňte paní, my jsme tu omylem," omlouvala jsem se.
Přeci jen, tohle není normální ne?
Stará paní se na mě ani nepodívala. Stále si zaujatě hrála s kačenkou.
,,Ta tě neslyší. Je hluchá," odpověděl mi Loki nevěřícně, jako by to bylo hned na první pohled znát.
,,A to je pro tebe normální se zjevovat náhodně někomu v bytě? Já jen, abych se pak třeba někdy nedivila víš."
,,Třeba někdy? Žádný další nebude. Jdi si kam chceš."
,,Taky že půjdu, žádný problém. Tak se tu měj."
Když jsem odcházela, ani jednou jsem se na něj nepodívala. Neohlédla se, proč bych taky měla.
Co je mi taky do toho, co chce velectěný pán dělat. Ani mě to nezajímá. No možná... jo, trochu mě to zajímá. Ale vnucovat se nebudu. To teda rozhodně ne.

Vyšla jsem před barák a přemýšlela, kde tak asi jsem.
Z prvního průzkumu mi bylo jasné, že je to vesnice, nějaká menší a klidná. Lidí tu moc v okolí nebylo.
Kousek od domu byla vlaková zastávka. Přeběhla jsem k ní a prohlédla jízdní řád.
Teď jsem tady... v Pátku. Dobře.
Za půl hodinky mi to jede. Paráda.
,,Stůj!" uslyšela jsem náhle známý hlas a otočila se za ním.
Byl to Loki. Přišel ke mě s tím svým krokem i s tím výrazem je mi to šumák.
,,Co chceš? Tedy co chcete?" odpověděla jsem otráveně.
,,Něco by mě zajímalo," začal zamyšleně. A pak nastalo několika minutové ticho.