1 království 2 králové (KarlNap)

1. Kapitolka

POV Karl:

,,Karle?,, zavolala na mě mamka.
,,Ano mami?,, zavolal jsem na ní zpátky.
,,Karle přijď za námi do trůnního sálu, čekáme tě,, řekla mi.
,,Ano, za chvíli tam budu,,.

Hned, co hlasy mé mamky ustaly, jsem se šel převléknout do oblečení, co nosím, když mamka a táta chtějí, abych přišel do trůnního sálu. Upřímně jsem se bál, co po mě chtějí. Už jsem se blížil do trůnního sálu, když v tu chvíli na mě padla velká nervozita, hodně jsem se bál.

,,Jsem tu, jak jste si přáli,, řekl jsem a uklonil se 

,,Víš, za chvíli ti bude 20 a budeš muset převzít vládu nad tímto královstvím,, řekl s klidným hlasem otec

,,Víme Karle, že to pro tebe není příjemné, ale budeš si muset najít někoho kdo bude s tebou vládnout,, řekla soucitným hlasem 

,,A-ale já nevím, jak vládnout a ani nevím, kde mám někoho hledat,, vykoktal jsem ze sebe

,,Karle pokusíme se ti pomoct,,

,,Já bych měl návrh s kým bys mohl vládnout,,

V tu chvíli jsem se opravdu bál, co z mého otce vypadne, nikdy nevím, co chytrého vymyslí.

,,Ve vedlejším království je princezna Sophie, která je taky na vdávání, takže byste aspoň mohli spojit dvě království v jedno,,.

,,Já bych taky měla nápad,, řekla s úsměvem

Tak teď se opravdu bojím co se stane, sice moje mamka má dobré a kompromisné nápady, ale bojím se, že se pohádá s otcem.

,,Co kdybychom ti dali nějaký čas, aby sis vybral sám s kým budeš vládnout,, řekla s úsměvem

,,To je dobrý nápad, ale pod jednou podmínkou, nevybereš-li si někoho do dne kdy máš narozeniny, vezmeš si bez odmlouvání princeznu Sophii,, řekl vážným hlasem

,,Dobře, děkuji, že mi necháte čas na to vybrat s kým budu vládnout,, řekl jsem s úlevou 

,,Můžeš jít a nezapomeň, za půl hodiny na oběd,, řekli sborově

,,Nezapomenu,,

Takže rodiče mi právě řekli, že si můžu vybrat sám, ale mám čas jenom 3 týdny, za 3 týdny mám narozeniny, takže moc času nemám.

Přišel jsem do pokoje lehl si na postel a začal přemýšlet, koho bych si mohl vzít.

V království severně od nás je na vdávání princezna Adele, je jí 18let má tmavě hnědé vlasy, hnědé oči a má asi 167cm a je prý velice rozmazlená, takové lidi já nemám rád, takže tuhle princeznu určitě ne.

Další je tady princezna Beatrice má 19 let má blonďaté vlasy a šedé oči měří 163cm,ale tahle princezna už má nápadníka takže tu taky ne.

Poslední je princezna Ellen ta má světle hnědé vlasy, hnědé oči a má 169cm. Tuhle princeznu bych klidně bral, jenže mě nikdy nepřitahovala děvčata, co mají každou chvíli jinou barvu vlasů a mají na sobě hodně make-upu.

Další princezny co tady v okolí máme, už jsou zamluvené, takže si asi budu muset vzít princeznu Sophii.

Z mého přemýšlení mě vyrušil hlas mé mamky. Hned mi došlo, že mám jít asi na oběd.

po obědě:

U oběda bylo nepříjemné ticho a bylo slyšet pouze cinkání příborů. Na tohle ticho jsem si už zvykl. Když jsem odcházel z jídelny a pořád přemýšlel koho si vzít, omylem jsem do někoho narazil, byl to Will a už z prvního pohledu na mě poznal, že nejsem úplně v pořádku.
 
„Karle? Stalo se něco?"
„ne!" odpověděl jsem mu rychle, i když vím, že pozná mé lhaní.
„Karle, já vím, že se něco stalo a víš, že ti rád pomůžu, ovšem pokud nepotřebuješ pomoct půjdu dál,,. Už pomalu odcházel, ale já ho zastavil.
„Počkej Wille, já ti to řeknu, ale ne tady na chodbě".
„Neboj, víš že bych na chodbě s tebou nic osobního neprobíral". řekl a usmál se

Šli jsme do mého pokoje, kde jsem si sedl na postel a Will na židli. On ví, že musí chvíli vydržet, než se uráčím něco říct. V hlavě jsem přemýšlel, jak mu to říct normálně. Napadlo mě jak, ale v tu chvíli, když jsem začal, tak jsem tu větu úplně zapomněl.

„No v-víš rodiče, j-já abych svatbu m-měl s princeznou S-Sophii, a-ale já n-nechci".
Jak jsem to dořekl, tak jsem se rozbrečel. Will pochopil, co jsem se mu snažil říct, přišel ke mě, obejmul mě a začal mě uklidňovat.

„Karle já to chápu, že si nechceš vzít princeznu Sophii, ale můžeš si klidně vzít nějakého prince".
Když jsem zaslechl co právě Will řekl, podíval jsem mu do očí, jestli to myslí vážně.
„Wille uvědomuješ si co si právě řekl".
„Karle, ano uvědomuju si co jsem řekl a myslím to vážně, nebo ti snad rodiče řekli, že si musíš vzít přímo princeznu?"
„N-ne nic takového neřekli a popravdě nad tím jsem ani nepřemýšlel, že bych si mohl vzít prince".
„Zítra přijede princ Nick, já ho znám osobně a myslím, že by jste se k sobě hodili, ovšem pokud ti nebude vyhovovat zapomeň na to, co jsem řekl".
„Dobře, ale já se bojím se ho zeptat, nikdy jsem ho neviděl". Odpověděl jsem
„Když budeš chtít, klidně ti pomůžu, akorát tě upozorním na fakt, že princ Nick bude ze začátku dost náladoví, ale uvidíš, že časem se to zpraví".

„Děkuji Wille za radu". Odpověděl jsem s úsměvem na tváři.

„Nemáš za co já rád pomůžu, když to je v mích silách." Dořekl a usmál se 

Potom odešel, já zůstal v pokoji a přemýšjíc nad tím co mi Will řekl. Během přemýšlení jsem usnul.

tak jo tohle je konec kapitolky snad se vám líbila, asi to není něco světoborného, ale postupem času se to snad zlepší

951 slov