The Hunger Games - Sbližování

6.kapitola

Když se další den probouzím, mám hroznou trému, protože mě dnes budou celý den doprovázet kamery. Připomíná mi to staré časy, když jsem byla zářivá hvězda pro celý Panem. Vyhrála sem i s Peetou 74. ročník Hladových her. Vlastně je to skoro stejné. Jsem pořád hvězda. Jen s tím rozdílem že jsem vyprovokovala povstání proti Kapitolu a že protentokrát nebudu své city předstírat já ale Peeta.
Musím se převléknout a jít k Peetovi domů. Oficiálně bydlíme spolu. Když přicházím k němu do domu je tam hrobové ticho. Pak vcházím do obývacího pokoje. Peeta stojí u plátna a maluje. ,,Ahoj. Můžu?" říkám a ukazuji na pohovku. ,,Ahoj. Ano jistěže můžeš." odpovídá a pokračuje v malování. ,,Jak to, že si tu tak brzo?" ptá se Peeta. ,,Myslela jsem, že bych se tu měla zabydlet když tu budu pár dní spát." říkám a snažím se znít klidně. ,,Spát?" ptá se Peeta se strachem v hlase. ,,Ehm... Jo budou nás sledovat i doma." říkám a snažím se znít jakože o nic nejde. ,,Katniss já stebou nemůžu spát. Ne že bych nechtěl. Ale mohl bych ti ublížit a to nechci." říká Peeta. Cože? Nikdo neříká, že budu spát s ním v posteli. Ne že bych nechtěl? Nechápu. On se mnou chce spát, jenže se bojí? Miluje mě? Jsem totálně zmatená. ,,Peeto. Nikdo neříká, že budu spát stebou v jedné posteli. A... Ne že bys nechtěl? Nechápu." říkám opravdu hodně zmateně. ,,Já... Katniss já... Nevím jak to říct ale asi tě mám rád a chtěl bych stebou být. Ale je tu ten problém. Pokud bychom byli spolu... Jakou máš záruku, že tě znovu nezačnu škrtit nebo tě nebodnu nožem do zad?" ptá se Peeta a já chci radostí křičet! Má mě rád možná mě miluje! ,,Tu záruku nemám Peeto ale jsem ochotná to risknout. Protože tě miluju." říkám a líbám ho na rty. Nejdříve pomalu a jemně ale pak se ve mě něco láme a chci víc. Líbám ho silněji a silněji. Peeta mi ze začátku polibky neoplácí ale pak si je užívá se mnou. Tolik mi jeho rty chyběly. Miluju ho.
Najednou mě od sebe Peeta zuřivě odstrkuje a utíká ven z obýváku a z domu. Zadýchaná a zmatená stojím uprostřed obývacího pokoje. Pak přistupuji k oknu a dívám se na Peetu před domem. Sedí na zemi a nejspíš pláče. Ještě chvíli ho sleduji a pak jdu za ním. ,,Jsi v pohodě? Promiň, že jsem tě políbila." říkám pomalu. ,,Nemusíš se mi omlouvat. Bylo to... Úžasné! Ale pak jsem prostě nemohl. Oba víme, že je problém na mé straně. Aspoň víme, že se zvládneme líbat před kamerami. Trochu méně zuřivě ale dokážu to unést. A co víc líbilo se mi to." zasměje se Peeta a dává mi malou pusu. Pak mi do ucha zašeptá, že bychom se měli jít připravit na kamery.
Je to opravdu otravné. Kamery jsou všude snámi. I když po dlouhé době vařím oběd, stojí mi kamery za zády. Při obědě se spolu s Peetou krmíme a líbáme. Ze začátku je to příjemné ale potom mě to začíná pěkně štvát. Jsem ráda, že jsme po obědě ale nevím co budeme dělat do večera. Večer bude ten večírek. Pak mě ale napadá docela dobrý nápad. ,,Peeto co kdybychom dnes začali dělat tu knihu?" ptám se. ,,Jakou knihu?" řekne Peeta zmateně. ,,Tu vzpomínkovou Peeto." odpovídám nadšeně. ,,Jo jistě už si vzpomínám." říká Peeta a líbá mě na čelo. ,,Tak začneme?" ptám se. ,,Dobře. Tak pojď." táhne mě Peeta za ruku. ,,Kam?" ,,To je překvapení!" odpovídá Peeta. Jdeme ven ke stromu, pod kterým je připravený piknik. Sedáme si a začínáme s vytvářením knihy. Před kamerami nad knihou vlastně moc nepřemýšlíme. Ale tak po třech hodinách ti lidé s kamerami odcházejí a mi začínáme opravdu tvořit. Je to hodně depresivní ale i přesto, to za to stojí. Ti lidé, o kterých píšeme v naší knize a nad kterými pláču si zaslouží být vzpomínaní.