PŘÍBĚH VRAHA

23.KAPITOLA

Když už jsem si na všechno vzpomněla, skočila jsem Peterovi kolem krku. Měla jsem obrovskou radost, že ho vidím.

Alex: „Pete, jsi v pořádku?"

Peter: „Naprosto co ty?"

Alex: „Teď už je mi skvěle."

Tony: „Nechci rušit vaši rodinnou chvilku, ale musíme dokončit misi."

Alex: „Dobře, Nat, Wando vy jděte do prvního parta. Steve, Bucky, vemte si první patro v podzemí. Tony a Thor, vy jděte ven a postarejte se o agenty co jsou venku a na střeše. Pietro a Clint si vezmou druhé patro v podzemí. Já a Peter zůstaneme v tomto patře, až něco najdete, vypadněte ven. Sejdeme se tam.

Nat: „Dobře, buďte opatrní.

Alex: „Vy taky."

Všichni jsme se vydali tím směrem, kterým jsme měli. Po cestě mi Peter dal komunikátor, abychom byli ve spojení s ostatními z týmu. Procházeli jsme chodbami, když jsem něco zaslechla za námi. Otočila jsem se, když mi kolem hlavy proletěla kulka.

Alex: „Peter, pozor!"

Peter se otočil a kulka ho škrábla do boku. Kdyby se neotočil, schytal by to do břicha. Viděla jsem, jak se Peter chytil za bok. Tak a dost. Začali mi černat žíly i oči.

Když to viděl Peter, zahlédla jsem v jeho očích strach a zděšení.

Alex: „Peter jdi pryč."

Peter: „Nenechám tě tu."

Alex: „JDI!"

Jak jsem chtěla, tak Peter i udělal. Když odešel, použila jsem schopnosti. Během chvilky byli všichni mrtví. Rychle jsem se vydala za Peterem. Potkala jsem ho o dvě chodby dál, v jedné místnosti, když hledal mezi papírama. Došla jsem k němu a pomohla mu hledat. Najednou se ve sluchátku ozvala Wanda.

Wanda: „Lidi, první patro je čistý. Prošly jsme všechny místnosti a nic."

Tony: „Střecha už je taky čistá a venku nikdo nebyl."

Bucky: „Jsme s Clintem a Pietrem v podzemí a taky čisto."

Alex: „Nepřijde vám trošku divný, že tu nikdo není."

Nat: „Tak pár agentů jsme se už zbavili, takže jich tu nemuselo být tolik."

Alex: „Tak fajn, sejdeme se venku."

Peter: „Tady taky nic není."

Alex: „Nevadí. Hele Petere, jdi ven za ostatníma, já si pro něco dojdu a přijdu za vámi.

Peter: „Já tě tu nenechám."

Alex: „Petere prosím, půjdu o patro víš, kde byli holky, nic se mi nestane."

Peter: „Tak tedy dobře. Sejdeme se venku."

Peter odešel ven. Možná vás zajímá, proč jsem ho poslala pryč. Je to jednoduché, ještě před hodinou tu bylo přes 200 agentů, jenže teď tu nebyl nikdo. Bylo mi jasné, o co jim jde. Chtějí to tu vyhodit do vzduchu a tím se zbavit mě a Avengers. Proto jsem všechny vyhnala ven.

Ve sluchátku.

Nat: „Alex? Kde jsi? Všichni už čekáme venku."

Alex: „Za chvíli jsem tam."

Nechtěla jsem jim lhát, ale nemohla jsem jim říct, že to tu jdu odpálit a že se to na mě pravděpodobně celý spadne.

Běžela jsem co nejrychleji do podzemí. Věděla jsem přesně, kde ta bomba je. Běžela jsem co nejrychleji to šlo.

Peter: „Lex, tak kde jsi?"

Alex: „už tam budu."

Během asi dvou minut jsem byla u té bomby.

Alex: „Petere, mám tě ráda."

Řekla jsem a odpálila tu bombu. Jelikož jsem byla v nejnižším patře základny, začal na mě padat strop. Pak jsem viděla už jen tmu.

POHLED PETERA

Alex: „Petere, mám tě ráda."

Uslyšel jsem Lex ve sluchátku, když před námi vybouchla celá základna a nás to odhodilo. Myslel jsem, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Moje jediná sestra zůstala v základně, která právě vyletěla do vzduchu. Nevěděl jsem co dělat, ztratil jsem ji, ztratil jsem svoji malou Lex. Nedokázal jsem ji ochránit.

Padnul jsem na kolena a slzám jsem nechal volný průběh. Během chvilky vedle mě klečela i Wanda s Nat, objímali mě a snažily se mě uklidnit. I ostatních se to dotklo. Přesto že Lex znali pouze krátkou chvíli, přirostla jim k srdci. Je to divné, ale i u Thora jsem viděl, jak mu teče slza po tváři. Hned ji ovšem setřel.

Nastoupili jsme do jetu a celou cestu bylo ticho. Všichni si sundali komunikátory až na mě. Chtěl jsem ještě zkoušet, jestli se mi Lex neozve.

Po příjezdu do Tower jsem šel do pokoje, jenže ne k sobě, zamířil jsem rovnou k Lex.

Když jsem vešel k ní do pokoje, musel jsem se pousmát. I po těch dvanácti letech se nenaučila po sobě uklízet. Sednul jsem si na postel a načal vzpomínat na všechno co se stalo.

POHLED ALEX

Je to pár hodin zpátky, co na mě spadla budova. Za pomoci svých schopností jsem se dostala ven a teď jsem na cestě domu, do Avengers Tower. Řekla jsem si, že je trošku postraším, jenže nejdřív se půjdu do svého pokoje převléct.

Už jsem byla u tower tak jsem použila schopnosti a dostala jsem se na svůj menší balkon. Chtěla jsem otevřít dveře, když jsem si všimla Petera, jak sedí na posteli a tečou mu slzy po tvářích. Vidět ho takhle mě bolelo víc, než kdyby mě někdo bodl nůž do břicha.

Všimla jsem si, že má Peter pořád v uchu komunikátor, tak jsem se mu ozvala.

Alex: „Petere?"

Když mě uslyšel v sluchátku, neudržel se na posteli a spadnul. Měla jsem co dělat se nezačít smát.

POHLED PETERA

Už jsem byl u Alex v pokoji pár hodin, když jsem ji zaslechnul ve sluchátku. Trochu jsem se leknul a neudržel se na posteli. Vsadím se že kdyby mě viděla, začala by se hodně smát.

Zvednul jsem se ze země a hned se ji ozval.

Peter: „Alex? Jsi to ty?"

Alex: „A kdo jiný by to asi byl."

Slyšel jsem, jak se uchechtla.

Peter: „Kde si?"

Alex: „Přímo za tebou."

POHLED ALEX

Peter: „Kde si?"

Alex: „Přímo za tebou."

Peter se hned otočil, a já viděla v jeho očích tu radost, stejnou radost, jakou jsem vídávala jako dítě.

Otevřela jsem balkonový dveře, rozeběhla se k Peterovi a skočila mu kolem krku.

Peter: „Jsi to ty. Jsi v pořádku?"

Alex: „Nikdy mi nebylo líp."

Byla jsem šťastná. Byla jsem zpět.