PŘÍBĚH VRAHA

11.KAPITOLA

Když jsem dorazila do Central parku, sedla jsem si do trávy a pozorovala jsem okolí. Nedaleko mě pobíhali psi a na druhé straně si hráli děti.

Měla jsem klid, takže jsem se pustila do přemýšlení. První věc, nad kterou jsem se zamyslela byl ten kluk. Nevím, kdo to byl, ale znám ho, nevím odkud ale znám.

Zarazila mě i ta vzpomínka. Byl to on? Jestli jo, znamená to, že jsme si byli hodně blízcí. A to hodně blízcí. Tam kde jsem se probudila, to byl zřejmě můj pokoj ale jak je možný, že on měl pokoj hned vedle mě.

Jaká je šance, že je to člověk, kvůli kterému jsem tady, člověk, kvůli kterému jsem se nesměla vzdát, jen proto abych ho viděla.

Co když je to moje rodina. Moje skutečná rodina.

Tyhle myšlenky jsem odehnala a začala přemýšlet nad jinými věcmi.

PETER

Když jsem došel k Avengers tower omylem jsem narazil do nějaké malé holky. Nevím proč, ale byla mi hrozně povědomá. Možná jsem ji znal.

Nechal jsem tu holku být a vešel do toweru. Vyjel jsem výtahem do patra, kde byl obývák. Když jsem vyšel z výtahu seděli tam všichni z Avengers.

Peter: „Zdravím."

Tony: „Ahoj Petere. Nepotkal si náhodou malou hnědovlasou holku? Někam odešla a nikomu nic neřekla.

Peter: „Jo asi jo. Do nějaký holky jsem narazil před vchodem."

Bucky: „Nevíš, kam šla nebo alespoň kam měla namířeno?"

Peter: „Nevím to jistě ale šla směrem k Central parku tak třeba bude tam.

Bucky: „Díky."

Všichni se zvedli a šli do výtahu.

Tony: „Ty jdeš taky mladej.

Nijak jsem neodpověděl a pouze také vešel do výtahu.

ALEX

Seděla jsem tam ještě nějakou chvíli, když mi někdo položil ruku na rameno. Nečekala jsem to, takže jsem se lekla a dotyčnému dala pěstí.

Bucky: „Máš ránu. To musím uznat."

Alex: „Promiň mi to. Nechtěla jsem. Byl to reflex.

Bucky: „Nic se neděje. Jenom příště až někam půjdeš tak nám to řekni. Měl jsem o tebe strach."

Alex: „Promiň nechtěla jsem, aby ses o mě bál. Jenom všichni jste spali a já vás nechtěla budit. Navíc jsem si potřebovala pročistit hlavu."

Tony: „Dobře našli jsme tě tak se můžeme vrátit zpátky."

Alex: „Tak jdeme."

Zvedla jsem se a vydali jsme se do Toweru. Až po nějaký době jsem si všimla, že za námi jde ten kluk, do kterého jsem vrazila. Mě sluchátka na uších a moc nás nevnímal. Zpomalila jsem, abych byla u něj a mohla se s ním spřátelit. Očividně se znal s avengers, tak bych chtěla abychom byli přátelé i mi dva.

Když jsem byla vedle něho sundal si sluchátka a já začala.

Alex: „Omlouvám se."

Peter: „Za co. Nic si neudělala."

Alex: Není to tak dlouho co jsem do tebe narazila."

Peter: „To nech být. Nic se nestalo. Jinak jsem Peter, Peter Parker."

Chtěla jsem mu odpovědět jenže mě rozbolela hlava a já se zastavila.

Flashback

Šla jsem z pokoje rovnou na snídani. Sedla jsem si ke stolu a přede mnou přistál talíř s palačinkou.

Peter: „Tady je vaše snídaně princezno Alex Parkerová."

Alex: „Děkuji princi Petre Parkre."

Jakmile jsem to dořekla a oba jsme se začali smát. Peter si sednul vedle mě a oba jsme se pustili do těch výborných palačinek se šlehačkou.

Když jsme dojedli, vzali jsme talíře a odnesli je do dřezu. Pak jsme se oba rozeběhli do Petrova pokoje a schovali se pod postel. Byl to takový náš bunkr. Měli jsme tam sladkosti, co jsme "ukradli" a spoustu dalších věcí.

Většina holek si hraje na princezny a mají spoustu Barbie panenek ale já si hrála na agenti a rytíře.

Alex: „Dochází nám sladkosti."

Peter: „Nedochází, udělal jsem nám zásobu."

Vytáhl z deky malou truhličku, do které jsme schovávali všechny poklady (sladkosti) které jsme si nasbírali.

Alex: „Mám tě ráda bráško."

Peter: „Taky tě mám rád sestřičko."

End flashback

Bucky: „Alex!"

Alex: „Jo?"

Bucky: „Jsi v pohodě, neodpovídala si."

Alex: Jo jsem v pohodě."

Bucky: „Dobře tak jdeme ať tam dojdeme ještě dneska."

Všichni se rozešli a já se vrátila zpátky za Peterem.

Alex: „Promiň. Kde jsme to skončili?"

Peter: „Představil jsem se ti a teď je řada na tobě" usmál se.

Alex: „Dobře takže já se jmenuji Alex."

Peter: „Těší mě Alex."

Alex: „Mě taky Petere." Oba jsme se zasmáli a já pokračovala.

Alex: „Nevím, jestli je to úplně slušné, ale máš nějaké sourozence?"

Peter: „Proč se na to ptáš?"

Alex: „To jméno už jsem někde slyšela."

Peter: „Měl jsem sestru."

Alex: „Měl?"

Peter: „Jo měl. Rodiče ji dali do děcáku. Mrzí mě to. Byla moje všechno a já ji měl radši než kohokoliv jiného na tomhle světě. Jednou jsem přišel ze školy, a šel jsem za ní, jenže její pokoj byl prázdný. Neměla tam věci, nebylo tam nic až na pár věcí. Dlouho potom jsem se s rodičema nebavil. Nechtěl jsem jim odpustit, že mi ji vzali. Ale pořád doufám že je někde blízko a že ji zase někdy uvidím."

Alex: „To mě mrzí. Jak se jmenovala?"

Peter: Stejně jako ty Alex akorát Alexandra Mary Parkerová.

Když to dořekl už nikdo z nás nic neříkal. Bylo na něm vidět, že ho to bolí. I já měla co dělat abych se nerozbrečela.

Ale mělo to pozitivní stránku. Našla jsem svou pravou rodinu.