Maybe one day [DNF] ✔️

~21~

HLASUJ

POV DREAM

Ani jsem si nevzal zpět deštník, když jsem šel pomalu domů. Povzdechl jsem si, když jsem uviděl můj dům. Vstoupil jsem dovnitř a odhodil deštník ke zdi. Sundal jsem si bundu a dal boty ke dveřím.

„Čau Dreame. Jak bylo u George?" V kuchyni jsem spatřil Sapnapa.

George.

Začal jsem se cítit provinile. Měl jsem se ho zeptat, jestli mu to nevadí. Byl jsem hloupej. Rozeběhl jsem se do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Svalil se do postele a začal slzet.

„Clayi?" Ozval se po chvilce Sapnap u dveří. Podíval jsem se na něj a měl jsem jasné skleněné oči. „No tak. Co se zase děje?" Pomalu ke mně přišel a posadil se vedle mě.

„Jde o George." Popotáhl jsem a on vydechl. Přisunul se trochu blíž a chytl mi rameno.

„V klidu povídej co se děje. Stalo se mu něco?" Naléhal a já se posadil. Dal mi ruku kolem ramen a lehce mě poplácal. Postupem času, už ví jak mě uklidnit. Mám to na něm rád.

„Já... ho m-mam tak trochu rád. Jakože... víc než rád." Podrbal jsem se na zátylku a on vytřeštil oči. Už otevřel pusu, aby mohl něco říct, ale já ho přerušil. „Neptej se."

„Dobře a... co je špatně?"

„No jak začalo pršet. T-tak jsme se schovaly do telefonní budky, protože prostě voda." Lehce jsem se zasmál, abych uklidnil atmosféru. „A pak jsem ho chtěl prostě políbit, ale vtrhl tam pán. Pak jsem chtěl pokračovat, ale on odešel." Sklopil jsem můj pohled na moje prsty, které jsem si mnul na klíně.

„Clayi já-"

„Já vím že jsem zašel moc daleko. Měl jsem se ho třeba zeptat nebo- nebo já nevim." Rozplakal jsem se... Nick hned zareagoval, a začal mě uklidňovat. „Já se jen bojím, že to necítí stejně." Popotáhl jsem znovu a utřel si oči o rukáv.

„Tak jak se chová? U tebe prostě?"

„Já prostě nevím Nicku co mam dělat." Zabořil jsem si prsty do vlasů a zatahal za ně. Cítím se zle.

„Hlavně nevyšiluj."

„Jak nevyšiluj! Co by si dělal v mojí situaci." Zvýšil jsem na něj hlas, plus mi u toho přeskočil. Nedokážu se ovládat, když mám takhle emotivní chvilku.

„Promluvil bych si o tom s ním."

„No to se ti řekne lehce." Zašeptal jsem a znovu si lehl na postel. „Já jen- nevím jestli to cítí stejně. Bojím se, že když mu to prostě řeknu na plnou hubu, tak se mi třeba začne smát." Podíval jsem se na okno nade mnou. Už přestávalo pršet.

„Mluv dál." Zašeptal Nick a já si povzdechl. Otočil jsem se na bok, a díval se na můj stůl.

„Prostě se bojim. Můžu se mu tím třeba zhnusit, a tím ho ztratit, a to nechci žejo. A jak jsem byl kdysi ten týden špatnej, tak jsem si prostě nechtěl přiznat, že chci, aby to nebyl jen kamarád. Už jsem mu to chtěl dokonce říct, ale to dneska... Jsem zase na začátku." Vysmrkal jsem se do kapesníku, který byl na nočním stolku.

„S tím ti už nepomůžu Clayi. To už je jen mezi vámi. Kdyby si cokoliv chtěl, tak jen na mě zavolej." Usmál se a odešel z pokoje. Pootevřel jsem si střešní okno a koukal zase ven. Jakmile jsem ale v dálce uviděl nějaký pár, tak jsem zase zalezl do postele. Strašně bych chtěl, aby to byl George, kdo by byl vedle mě. Abych svíral tu jeho malou ruku, a chodil s ním takhle venku. Začínám být na něm závislý, a to víc než na začátku. Je to až divný.

POV GEORGE

Ohlédl jsem se za Dreamem, který teď se sklopenou hlavou vycházel z budky. Vydechl jsem a zamířil si to do práce. Po chvilce jsem už držel kliku a přede mnou stála paní Jacobsová.

„Dobré ráno Georgi. Jak ses vyspinkal?" Usmála se a podala mi kávu.

„Ale jo bylo to dobrý." Usmál jsem se zpět a dal batoh pod stůl. Sedl jsem si za židli a dal se do práce. „Nějaké novinky přes víkend?"

„Vlastně jo. Budu ti muset snížit mzdu." Začala rovnat nějaký knížky, když v tom já vyprskl kávu zpátky do hrnku.

„Co?!"

„Ne dělám si srandu." Začala se smát. Ušklíbl jsem se na ní a pokračoval ve své práci. „Ale bude tu nově Karl." Dodala a já se na ní hrozivě podíval.

„Jak jako?"

„Bude pomalu nahrazovat mou práci. Však už nejsem nejmladší." Zasmála se a odešla do zadní místnosti. Napil jsem se kávy, ale jakmile jsem si uvědomil, že jsem vlastně do ní plivnul, tak jsem jí šel rovnou vylít.

Odešel jsem z práce a mrknul na můj stav karty. Byla tam asi tisícovka, tak jsem rychle vyrazil do obchodu něco koupit. Přes víkend totiž všechno moje jídlo zmizelo.

Vešel jsem k větnamcům a vzal si košík. Dal jsem tam prostě normální každodenní věci, na které jsem si vzpomněl. Už jsem chtěl jít zaplatit, ale uviděl jsem, jak k pokladně přišel Dream. Ztuhnul jsem na místě a rychle se schoval za regál. Nemyslím si, že bych po dnešku s ním mohl navázat normální konverzaci. Ale furt nechápu, proč jsem jen tak odešel. Měl jsem alespoň něco říct. Cítím se blbě.

Po asi pěti minutách sezení naproti zelenině jsem vstal. Zkontroloval jsem pokladnu a bylo čisto. Rychle jsem vyndal jídlo a zaplatil. Strčil jsem si to do batohu a vyběhl z obchodu. Nevím kudy je Dreamův dům, takže jsem se každou chvilku rozhlížel, jestli se náhodou na mě nedívá.

Přišel jsem do domu a vybalil nákup do kuchyně. Přišel jsem do obýváku a domem zavládlo nesnesitelné. Ticho. Nikde nic, jen ticho.

Nejradši bych teď slyšel Dreamův smích, když řeknu něco vtipného. Nějak jsem si až moc zvykl na jeho přítomnost. Mám pocit, že se teď budu cítit sám, když jsem tady v podstatě tři dny strávil s ním. Proč jsem jen tak odešel.

„Debile." Zaklel jsem si pro sebe a odešel do pokoje.

Můj život je kompletní

- 976 slov
- Hlasuj