Maybe one day [DNF] ✔️

~4~

POV GEORGE
Došly jsme do toho parku, kde jsme se sešly. Bylo už fakt celkem pozdě večer. Naše procházka se totiž lehce protáhla.

„Dreame?"

„Hm?" Podíval se na mě a já se zamyslel. Rád bych ho pozval na náš TrIp s kamarádama přes vánoce. Myslím si, že by si ho hned oblíbily. Ale nevím jestli má něco naplánovaného.

„My 17. prosince pojedeme s kámošema na takovej vánoční výlet. Nechtěl by si jet semnou? Myslím si, že by si zapadl." Řekl jsme mu svůj nápad a on pokrčil rameny.

„Zeptám se Sapnapa, jestli by mu to nevadilo. Ale on asi stejně poletí za rodinou." Usmál se na mě a já přikývl.

„Tak mi potom zavolej. Zatím ahoj." Rozloučily jsme se a já se rozešel domů.

Vyzul jsem si boty a hned šel do postele. Po dnešku jsem byl celkem dost unavený. Plus hodně rád spím. Už jsem tolikrát zaspal do školy, když jsem tam ještě chodil. To byla moje týdenní tradice.

Vzbudil jsem se a hned vstal. Podíval jsem se na čas a rychle vystartoval do koupelny. Musím jít dneska zase do práce. Jakoby, nestěžuju si moc. Dělám v nedaleké knihovně. Je tam jedna paní, která je strašně přátelská a milá. Ale ta práce nevydělává moc peněz. Už párkrát jsem byl v dluzích a rodiče mi museli něco půjčovat. Chci si počkat na nějakou pracovní příležitost. Nějakou která mě bude bavit a bude dobře vydělávat. Tohle splňuje jenom jednu možnost, ale nic lepšího prostě nemám.

Vyšel jsem z domu a pustil si do sluchátek písničky. Mám to asi jen deset minut od baráku, což je pro mě celkem výhodný. Pokaždé se cestou z práce zastavím v jedné kavárně. Mám jí totiž cestou a dělají tam opravdu dobrou kávu. Musejí do ní přidávat něco speciálního.

Otevřel jsem dveře a paní mě hned přivítala. Mimochodem jmenuje se Julie. Já jí ale vždycky říkám paní Jacobsová a vykám jí. (Jak se to sakra píše 💀)

„Jak ses měl přes víkend?" Zeptala se s úsměvem a já zasedl za počítač.

„Ale jo dobrý." Odpověděl jsem jí a podíval se na naše stránky. „Hele. Smithová by měla dneska ty knížky vrátit."

„Jo já vím. Ale moc ji nevěřím. Prý se vždy opozdí." Zasmála se paní a odešla rovnat knihovny. Vždycky byla drbna ale i tak jí mám rád. Jakoby každá druhá babička je drbna. Nevím proč vždycky staří lidé jsou takoví ale řešit to nechci.

Vychutnával jsem si čaj, když v tom jsem uslyšel zvonek u dveří. Podíval jsem se k nim a uviděl nízkou postavu s blonďatými vlasy.

„Ale ale. Tentokrát jste se neopozdila?" Z druhé místnosti se vynořila paní Jacobsová.

„Už teď jste na mě zasedlí. Chci si zlepšit reputaci." Zasmála se paní Smithová a na stůl mi položila tašku. Vyndal jsem všechny knížky a začal je označovat.

„Budete si něco půjčovat dál?" Zeptal jsem se jí a ona přikývla. Rozeběhla se k regálu s dětskou četbou a vedle mě se objevila paní Jacobsová.

„Hele víš já slyšela, že jedno její dítě chodí za školu." Zašeptala a já se zasmál. Mám tohle na ní sakra rád.

Smithová mi podala její kartičku a vyložila na stůl asi deset knih. Nechápu k čemu jich potřebuje tolik. Má jen jedno malý dítě a ne celou školku. Vsadím se, že to dítě ani nejeví zájem.

„Nashle." Řekla a zabouchla dveřmi. Zábavně jsem zavrtěl hlavou a šel vrácené knížky vrátit zpátky.

Sednul jsem si ke stolu a v tu chvíli do knihovny vtrhla moje sestra.

„No čau." Pozdravil jsem jí. („D-Dobrý den")

„Ahoj." Usmála se na mě a ještě pozdravila paní Jacobsovou.

„Tak jakou tentokrát?" Chodí mi sem kvůli četbě k maturitě. Posledně si tu vzala Utrpení malého Werthera a Romeo a Julie.

„Máš tu Kytici?" Zeptala se a já přikývl. Vstal jsem a za chvilku jsem jí měl v ruce.

„Nebudeš se bát?" Zeptal jsem se jí, když jsem to značil.

„Tak Polednice se nezbavím." Zasmála se a já s ní. Dal jsem jí to a ona zase odešla.

„To se nemohla zdržet? Popovídala bych si s ní." Uslyšel jsem vedle sebe paní Jacobsovou.

„Musí stihnout školu. Třeba příště."

Znovu jsem uslyšel dveře a ohlédl se po nich. Uviděl jsem tam vnuka paní Jacobsové. Nemám ho rád. Příjde mi namyšleně a když něco řeknu, tak mě většinou ignoruje.

„Babi mám tu pro tebe oběd." Ozval se a paní hned šla za ním.

„Oh děkuji Karle. Nechceš si tu něco půjčit třeba?" Zeptala se se smíchem a on pomalu přikývl. Začal se všude rozhlížet a pak vyrazil k lékařským thrillerům.

„Hej Georgi. Myslím si že byste si s Karlem moc rozuměli." Paní Jacobsová se na mě otočila a já zavrtěl hlavou. „Tak to alespoň zkus. Mam pocit že je osamocený." Dodala a šla do malé kuchyňky v jiné místnosti. Je to místnost jen pro nás dva.

Za chvilku se mi tu objevil Karl.
„Ken McClure? Dobrá volba." Řekl jsem mu když mi podával knížku. Jednu věc ale na Karlovi musím ocenit. Hodně se mi líbí jeho nalakované nehty. Připadá mi dost sebevědomě.

„Vim." Odvětil lehce s chichotem. Vrátil jsem mu knihu do ruk a on poděkoval. Rozloučil se s babičkou a odešel. Dneska měl nějakou dobrou náladu, protože měl úplně jiný tón hlasu. To jsem u něj slyšel asi třikrát v životě. A to jsem ho slyšel tak milionkrát.

Po zbytek dne skoro nikdo nepřišel. Jen ještě pár studentů a dokonce ségry nejlepší kámoška. Taky jsem s ní prohodil lehkou řeč. Pokaždé když u nás spala, tak jsem spal ve vedlejší místnosti. I tak jsem ale slyšel jejich konverzace a smál se jim. Má dost dobrý humor.

Došel jsem domů v šest a hned si šel udělat jídlo. Vytáhl jsem z lednice zbytek knedlíku a rajskou omáčku v plastové krabičce. Zkontroloval jsem datum spotřeby knedlíku a zjistil jsem, že už je tři dny po. I tak jsem si ho dal do mikrovlnky a sedl si s ním ke stolu. Během večeře mi někdo napsal zprávu.

18:13

Dream / Clay idk lol
Ahoj Georgi
Ty pracuješ v tý knihovně ne?
Tý starší

Já
Jo proč?

Dream / Clay idk lol
Ok dík
Mimochodem
Co teď děláš?

Já
Jim prošlej knedlik

Dream / Clay idk lol
Se ještě otrávíš
Vyhoď to xd

Začal jsem se u mobilu smát a psal dál. Někdy jsem si samozřejmě dal sousto večeře. Dneska jsem skoro nic nejedl.

- 1081 slov
- Hlasuj jako. PROČ NEHLASUJEŠ 👹
(Vim kde bydlíš. Najdu si tě. Zabiju tě ve spánku. Ano to jsem já. Ta strašidelná holka ze řetězovek 🥵. Ale jestli hlasuješ tak jsi safe.)