Maybe one day [DNF] ✔️

~23~

Tuhle kapitolu si čti kdekoli, jen ne ve škole. Děkuji :]

(Jinak jaký bylo vysvědčení 👹)

POV DREAM

Seděl jsem u jídelního stolu, a Nick byl venku s Karlem. Jednu ruku jsem měl zabořenou ve vlasech, a tou druhou jsem dělal nehtama díry do stolu ve tvaru půlměsíce. V celém domě bylo ticho, až na myčku a tikání hodin. Každý jeden zvuk těch pitomých hodin, mě přiváděl k šílenství. Byl jsem čím dál více a více nervózní. Vůbec nevím kdy George příjde, a co mu vlastně mám říct. Neměl jsem si to nějak připravit? Nějak napsat proslov na papírek? Nebo-

Přeruší mě zvuk zvonku. Nejde mi ani vstát ze židle. Zamrzl jsem a díval se na ty vchodové dveře, za kterými nejspíše stojí on.

Nakonec vydechnu a postavím se. Trochu se poupravím a přijdu ke dveřím. Roztřeseně se opět nadechnu a sáhnu mou zpocenou rukou na kliku. Podívám se přede mě, a uvidím George. Jeho oči se opět zabodnou do mých. Vidím v nich nervozitu a stres.

„Ahoj pojď dál." Vytvořím na tváři úsměv, a snažím se zamaskovat to, že se mi asi momentálně klepou všechny končetiny.

Posadíme se oba na gauč, a se snažím polštářem zamaskovat mou klepající se nohu.

„Tak." Řekl najednou George. Hbitě jsem otočil hlavu na něj. „O čem si chtěl mluvit?" Zeptá se a já polknu. Začnu zhluboka dýchat, abych se nějak zrelaxoval.

Atmosféra v místnosti mě nesmírně irituje. Ani jeden nevíme co máme říkat, a já se začínám skoro dusit tím vydýchaným vzduchem. Jakoby, jsme ve velké místnosti, ale cítím se, jako kdybych byl s Georgem uzavřený v nějaké malé krabici.

„Emm... Já nevím jak začít." Dal jsem si dlaň na mé horké čelo, a snažil se přijít na cokoliv.

„V pohodě dej si čas." Usmál se George, ale já poznal, že je falešný. Chce mě jen uklidnit, protože je celkem nepřehlédnutelné to, že jsem dost ve stresu. Přál bych si, abych mohl číst jeho myšlenky. Měl bych hned na všechno odpovědi, a nemusel se ničím zaobírat.

„No takže." Po asi minutě se začínám smiřovat s tím, že nadchází nesložitější minuty mého života. „Prostě... Máš to stejně?" Na chvilku nerozumím ani vlastním slovům.

„Jako co?" George nadzvedne obočí, a to mě přivede ještě víc do rozpaků.

„Jestli- uh..." Chci to vůbec říkat? Mohl bych si to prostě nechat pro sebe, a doufat že to jednou zmizí. Dalo by se to prostě ignorovat, nebo by to bylo ještě horší? „Prostě tě mám rád Georgi. A ne jenom kamarádským způsobem." Vydechl jsem a v hlavě mi začala hrát oslavná operná písnička. „Už od štědrého dne jsem nad tím přemýšlel. Ten týden potom jsem byl špatnej, protože jsem si to nechtěl připustit."

Podíval jsem se na George, který se nepohnul ani o centimetr. „Snažil jsem se ti to nějak naznačit po Punzově oslavě, ale skoro nikam jsem nedospěl."

„Já-" George chtěl něco říct, ale já ho znovu přerušil.

„Prostě tak strašně tě chci Georgi. Chci se probouzet s pocitem, že mi oddechuješ na hrudi. Chci snídat s pocitem, že tě mám vedle sebe. Chci s tebou chodit po městě a držet tě za ruku. Chci být po večerech ve tvém náručí. Chci usínat s tebou vedle sebe, protože tak se cítím bezpečně Georgi." Kde jsem nabral to sebevědomí?

Dořekl jsem svůj proslov, a jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. Cítil jsem se uvolněněji a lehčeji. Znovu jsem ale byl v panice, když jsem zvedl hlavu na George. Měl otevřenou pusu, a úplně rudý obličej. „Víš co? Zapomeň na to-"

Na ústech mi přistála Georgova ruka. „Clayi já- nikdy jsem nad tím tak hluboce nepřemýšlel." Řekl a sundal mi ruku z úst. „A úplně nevím, jak na to reagovat." Díval se hluboko do mých očí.

„Omlouvám se-" Zlomil se mi hlas. „Omluv mě." Vstal jsem a vyšel schody. Na chodbě jsem se rozeběhl do pokoje a zabouchl dveře. Bylo mi jasné, že to George slyšel.

POV GEORGE

Vyšel jsem pomalu schody nahoru. Zastavil jsem se před Dreamovými dveřmi. Uslyšel jsem na druhé straně dost hlasité vzlyky.

„Dreame." Zaklepal jsem na dveře a opřel si o ně hlavu. Zvuky utichly. „Dreame. Já vím že pláčeš, otevři." Znovu jsem zaklepal.

„Co je." Ozval se třesoucí hlas. Polkl jsem.

„Ty jsi řekl svoje. Teď jsem na řadě já."

Ticho...

„Vejdi..."

Otevřel jsem dveře, spatřil jsem Dreama sedět na posteli s opuchlými a červenými oči. Hned jsem se posadil vedle něho. Odvrátil pohled k oknu.
Čekal. Čekal na mě.

„Víš... taky mám ohledně tebe jiný pocit. Cítím se s tebou prostě jinak." Najednou si Dream lehl. Podíval se na mě, a vzal mi ruku. Lehl jsem si mu na hruď. Obě ruce mi dal na břicho a sevřel je. Jeho hrudník se zvedal, a uklidňovalo mě jeho bušící srdce. „Já- vždy jsem byl celkem uzavřený, co se týče emocí. Každá moje bývalá přítelkyně, to vše udělala za mě, ale tentokrát to nechci." Zavřel jsem oči a víc se zabořil do Dreamovi mikiny. „Ani jednou v životě, jsem nikomu neřekl upřímně miluji tě. Vždy jen nějaký jiný výraz, jako třeba mám tě rád a takovýhle věci. Tentokrát prostě. Já-"

„Georgi. Je to v pořádku, pokračuj." Řekl klidným hlasem Dream.

„Já prostě nevím, jak to v tý debilní hlavě mám. Chci si teď prostě někam zajet autem, a vyčistit si myšlenky tam." Povzdechl jsem si. „Občas jsem to tak dělal. Nebo autobusem."

„Tak to uděláme i teď ne?"

Bruh já snad chcípnu, tohle mi fakt nejde 💀💀. Mam pocit jako kdybych slyšela skřípání legem o okno při tomhle čtení.

- 916 slov
- HLASUJ UŽ
- Also!!
Mám v plánu si teď dát lil pauzu (pár dní lol) protože si potřebuju srovnat pár věcí ok? 😩