Maybe one day [DNF] ✔️

~29~

Sorry jestli příští tak tři kapitoly budou takový zmatený, ale musim to přizpůsobit endingu, kterej se mi snad povede xd.

TIME SKIP

POV GEORGE

Dva měsíce.

Tyhle dvě slova mi běhala v hlavě celé ráno. Už je to přesně dva měsíce, od toho dne, kdy jsem se dal s Dreamem dohromady. Vím, že to je skoro úplné minimum, které může člověk mít, ale i tak jsem rád. Vlastně jsme měsíční výročí ani neřešili. Daly jsme si jen facetime, a před sebou jedly naše večeře. Bylo to celkem hezký, a Gwen si ze mě utahovala. Divím se, že ještě na nic nepřišla.

Zrovna teď čekám před mým domem na Dreama, protože mě chce někam vzít. Chtěl jsem původně něco naplánovat já, ale on náš boj přes zprávy vyhrál. Opřel jsem se o svůj plot a povzdechl si. Začalo poprchávat, tak jsem si už říkal, že bych mohl počkat dovnitř do domu, ale v ten moment jsem v zatáčce uviděl Dreama. Zastavil přímo přede mnou, a já nasedl.

„Ahoj." Naklonil jsem se a políbil ho. Připoutal jsem se, a on vyjel. „Kam vlastně jedeme?"

„Tak to ti nepovím." Zasmál se. „Prostě mě nech řídit." Usmál se a odbočil do leva. „A kde je ta... jak se jmenuje. Gwen?"

„Opět šla někam za kamarády. Nechápu kde je bere." Uchechtl jsem se, a opřel a zívl. Nespal jsem moc dlouho. Asi jen čtyři hodiny.

Pomalu jsem zavřel oči, ale Dream najednou prudce odbočil doprava. Trhl jsem s sebou a podíval se na něj. Šklebil se, takže to musel udělat schválně. „Zastav už někde, nebo tady fakt usnu." Zasmál jsem se a začal se rozhlížet kolem.

„Tak klidně spi. Pojedu zkratkou." Řekl Dream a přitlačil na plyn. Řídil furt podle předpisů, ale i tak jsem se musel chytnout za pásy. Nebylo tu ani moc rušno, protože každý teď doma obědval.

„Asi mi neřekneš kam fakt jedem co?"

„Neřeknu no." Řekl a znovu přidal na plyn, když jsme vjely na dálnici. Netuším kam to jede, ale tudy jsem naposledy jel s rodiči k moři. Jakoby nestěžoval bych si, kdyby mě vzal k moři že?

„Tak alespoň jakoby. Do jakého místa jedeme?"

„Na jídlo, a pak nevím. Máš hlad ne?"

„Samozřejmě že mam." Naposledy jsem vlastně jedl snídani. „Furt mám hlad."

„To já taky." Řekl. „Skoro každý den si třeba ve dvě ráno dojdu pro něco k jídlu." Zasmál se a odbočil směrem k lesu. K lesu?

„Snad mě nechceš unést." Usmál jsem se, když jsme zajížděly do tmy.

„Je to zkratka věř mi. Přeci jenom jezdím autem víc než ty." Začal se smát, a já ho chtěl kopnout do nohy, ale došlo mi, že teď řídí. Zkřížil jsem si tedy ruce na hrudi a trhl hlavou směrem k oknu. „Tak nebuď uraženej. Promiň."

„Hej vstávej." Vzbudil mě zvuk hlasu. Otevřel jsem oči, a přizpůsobil se slunečnému dnu venku. Bylo mi příšerné vedro, a porozhlédl jsem se kolem. Vypadalo to, že se nacházíme v modernější části Londýna. Byly jsme na parkovišti, kde jsem viděl samé luxusní a drahé auta.

„Kam jdeme?" Vylezl jsem ven a on mi hned chytl ruku. Zamkl auto, a ukázal na vysokou budovu asi sto metrů od nás.

„Tam jdeme." Zasmál se a pomalu jsme vyšly. Celou dobu mě vedl, a povídal mi o tom, jak tam jednou byl s rodinou.

Už od začátku mi přišel Dream velmi kavalírský, a musím říct, že opravdu je. Udělal by pro každého první poslední, bez ohledu na to jak složité to je. Pokaždé se na něj může člověk obrátit, a on si udělá čas. Jen párkrát mi odmítl hovor, ale v poslední době to bylo celkem častěji.

Za tu dobu co jsme šly k té vysoké budově, tak Dream někdy zafuněl a lehce se chytl za hlavu. Děje se mu něco?

„Pojď." Šel bych stále rovně, kdyby mě Dream nezatahal za ruku. Prošly jsme skleněnými dveřmi do velmi velké, přímo honosné budovy. Ani jsem se nezakochal tím nábytkem, protože mě Dream vtáhl do výtahu. Zavřely se dveře, a on zmáčknul úplně ten vrchní čudlík. Opřel se o zábradlí, podíval se do zrcadla před námi, a jely jsme nahoru.

„Kolik to tady stálo?" Přerušil jsem ticho mezi námi, které doplňoval jen zvuk stoupajícího výtahu. Hned se na mě otočil. Asi jsem ho vyrušil z takového toho hlubokého přemýšlení.

„Mohl bych to koupit ještě hodně krát. Víc ti neřeknu." Zasmál se a po chvilce se dveře otevřely. Vstoupily jsme do té nejvíc sofistikované restaurace, kterou jsem v životě viděl.

Všude tu byly páry lidí. Ženy měly upnuté šaty, a hromady šperků všude kam se mohly dát. Muži měly čerstvě vyžehlené sako a na rukách hodinky, které budou stát jako můj celý život, a hlavně tu nebyly žádné děti. Nikdo tu neběhal z jednoho rohu do druhého, nikdo tu neřval, každý si povídal o tom svém. Cítím se celkem zle, když jsem si vzal normální černé džíny, a volnou bílou košili, která je v nich zastrčená. Dream je na tom podobně.

Přišel k nám poměrně vyšší pán v mladém věku. Byl taky společensky oblečený, v podstatě jako zbytek lidí co tu byly.

„Dobrý den pánové. Jmenuji se pan Smith, a budu vás toto poledne obsluhovat." Reprezentativně se usmál, a odvedl nás ke stolu.

Restaurace vlastně byla 'na střeše'. Jistě, nad námi byl strop, ale byla tu velká okna, přes které šlo vidět město. Cítil jsem se jak na nějaké vyhlídce, když jsme byly ještě tak vysoko.

(Já nětuším jak to popsat xd. Prostě this. Imagine že sedí tam úplně v levo.)

Posadily jsme se ke stolu, který byl přímo vedle toho okna. Pán nám podal menu, a rozhodovaly jsme se tak pět minut. Objednal jsem si nějaký salát se steakem, a Dream nějakého lososa s nevím čím. Menu bylo dost krátké, ale byly tady takové ty profesionální jídla, která mají malinké porce, ale stojí ani nevím kolik. Radši to ani vědět nechci.

Trvalo asi deset minut, než nám jídlo přinesly. Vyrušilo nás to z našeho příjemného ticha, kde jsme jen obdivovaly prostory kolem nás, a občas prohodily pár slov.

Přinesly dva velké talíře, se spoustou ještě malých talířků. Mezi nás daly čisté sklenice na víno, kam nám poté nalily víno červené. Popřály dobrou chuť a znovu odešly.

Omlouvám se, že je tahle kapitola trochu pozdějc ale... nebudu se vymlouvat vole. Hrála jsem celou dobu among us 💀

Btw děkuji za 4k 😩

- 1049 slov
- HlAsUj !!!!!!!!