BAD BOY? (Yaoi)

3. kapitola

Na obrázku Yuzo.

Kaito:,,Yuzo! Vypadni!"

Yuzo:,,Haaa? Co je zase!?"

Kaito:,,Jak, co je! Vypadni!"

Yuzo:,,Proč?"

Kaito:,,Přijde sem Mia a už se neptej!"

Yuzo:,,Drž hubu ty kreténe! Já nikam nejdu!"

Kaito:,,Ty malej sráči, jestli mi to posereš, tak tě...jestli nepůjdeš sám, tak ti jednu natáhnu!"

Yuzo:,,No jo, ty nerváku. Dej mi pár minut." Nenávidím ho, stále si sem vodí holky a dělají spolu bůhví co. Proč jen já si nikoho nemůžu najít? Je to tím, jak vypadám nebo jak se chová? Ale vždyť jsem celkem normální. Jenže pokaždé, když jsem se nějaké dívce vyznal, začala se smát a nic neříkala. Tak je to pokaždé.

Oblékl jsem si úzké černé džíny, bílé triko a mikinu. Na hlavu jsem si dal kulicha a vlasy si učesal tak, aby mi sahaly do očí. Raději si vezmu peníze a pár věcí, co by se mi mohly hodit, vždyť ani nevím, jak dlouho tu zase budou. Minule jsem skejsnul venku šest hodin.

,,Dělej... pohni!" netrpělivě mě vyháněl Kaito.

Jako vždy jsem zamířil do malého krámku, kde jsem přečkával tyhle chvíle. Není daleko a dá se tam koupit snad všechno jídlo.

Jen zahnu za roh a jsem tu. Na velkých prosklených dveřích vysel nápis:,,Dnes zavřeno." To si dělaj snad... Co teď budu dělat? Sjel jsem podél skleněných dveřích a posadil se na zem, hlavu jsem sklonil mezi nohy a... Teď už se mi teda chtělo fakt moc brečet. Přemýšlel jsem snad nad vším možným, ale nejvíc mě trápí to, že jsem stále sám. Tak moc bych chtěl, aby mě někdo obejmul, řekl vlídné slovo, poslechl si mé trápení, jenže... to se děje jen v pohádkách, šťastné konce prostě neexistují, když už si totiž myslíte, že máte štěstí, tak je vždy něco, co vám ho překazí.

Já tu sedím jako hromádka neštěstí a fňukám, stále si říkám:,,Seber se ty bábovko." znova a znova tyto slova opakuju. Není mi to nic moc platné. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo, se postavit. Ani to jsem nedokázal, jak jsem se celý třásl, porazil jsem někoho.

To zas bude, beztak mi bude nadávat a bůhví co. Čekal jsem. Dlouhou dobu se nic neozývalo, že by už odešel?

Zvedl jsem hlavu. Ne neodešel. Seděl tam přede mnou a mlčky mě pozoroval, a když jsem zvedl svou hlavu a zadíval jsem se mu do očí, vypadal celkem zmateně.

,,P-pardo." vykoktal jsem ze sebe. Přes slzy jsem si ho ani moc nemohl prohlédnout, ale vypadal jako nějaký ten típek z časopisu, který čtou ty uječený nány.

,,Stalo se ti něco? Jsi zraněný?" mluvil na mě s tak příjemným tónem a ještě se zajímal, nedokážu to... Začal jsem znovu brečet, schoulil jsem se na zemi do klubíčka a snažil jsem se utlumit mé vzdechy.

,,No tak, vždyť se nic neděje. Prosím, přestaň brečet, lidé se koukají." i přes to, že to říkal, jsem prostě nedokázal přestat.

,,No, tak víš co...? Co kdybych tě pozval do kavárny a ty si to hodil za hlavu. Stejně jsem tam měl namířeno."

Opatrně jsem zvedl hlavu a podíval jsem se na něj tím výrazem říkajícím:,,To myslíte vážně, právě jsem vás shodil na zem a vy mě tu zvete na jídlo?"

No, nevím, jak vy, ale já bych při této podivné nabídce od pofiderního típka asi zdrhala co nejdá. :D