BAD BOY? (Yaoi)

1. kapitola

Je den jako každý jiný. Škola znovu pokračuje. Nedávno jsem totiž nastoupil na střední školu. Je tu mnoho různých oborů od těch nejjednodušších, až například po doktora nebo právníka. Je to snad největší škola v mé zemi. Má několik budov a ohraničuje ji vysoký plot porostlý svlačcem. Vzhledem je celkově velmi moderní a byla postavena asi před čtyřmi roky, což je nedávno. Přes vysoká okna prosvítají paprsky slunce a rozjasňují každý den. Na první pohled dokonalá škola, dokonce tak vypadala i o jarních prázdninách, ale...

Zde jde aplikovat přísloví:,,Nesuď knihu podle obalu." Nejen, že mě mrzí to, že tu nejsou žádní mí přátelé, ale celkově lidé zde se chovají chladně, až nepřátelsky.

Když jsem tu byl první den, celý natěšený jsem vkráčel do školy. Jakmile jsem vešel všechny jejich chladné nemilosrdné opovrhující pohledy se na mě podívaly. Náhle jsem se už necítil tak, jak jsem si představoval.

Musím přiznat, že něco podobného se mi dělo už na základní škole. Našel jsem si sice několik přátel, ale nebili to přátelé, které bych mohl mít na stálo. Za zády mě pomlouvali, falešně se na mě smáli, stále si se mnou jenom hráli. Jejich lži jsem začal prohlížet víc a víc a s každým slovem mi bylo hůř a hůř.

Tady to vypadá stejně. Jediná výhoda je, že nemusím bydlet s tátou a jeho přítelkyní, no spíš nynější snoubenko. Naši se asi před třemi lety rozvedli a táta mě dostal do péče, moje matka by ani za mě tolik výdajů zaplatit nemohla.

Můj otec vlastní mnoho úspěšných firem, ne jen u nás, ale i v jiných zemích. Proto matka pracovala minimálně, otec jí nechtěl moc zatěžovat, takže teď si musí hledat často novou práci. Ale vypadá to, že si možná našla přítele a je šťastnější.

Nedávno jsme se přestěhovali, proto teď budu chodit na tuto školu, ale zároveň uvidím mámu minimálně.

Tady v tomhle obrovském městě plném billboardů, mrakodrapů a miliony obchodů je pro mě těžké žít. Ulice plné lidí tak, že nejde ani vidět na cestu ani na někoho zavolat, kdyby byl kousek přede mnou. Hlučné ulice se ztiší až o půlnoci. Je to k nevydržení.

Žít ve stínu mého otce mi také moc neprospělo. Prostě jednoduše řečeno, když neměl čas, bral mě sebou na různé schůzky a často jsem spával v hotelích a domů chodil jen zřídka. Vlastně, když to tak vezmu, mámu jsem vídal minimálně už dávno. Někdy mi přijde, že mým rodičům na mně už nezáleží.

Proč se cítím tak sám, i když sedí oba vedle mě? Proč, když jsem s nimi, převládá smutek a lítost? Mohlo by to být...