BAD BOY? (Yaoi)

2. kapitola

Na obrázku Kaito.

Kaitovi začal hlasitě vibrovat a zvonit mobil. Jeho hlasité vyzvánění už mě začínalo štvát a Kaito ho stále nevypínal, on snad ještě spí. Opravdu, tohle se nedá vydržet. Prudce jsem se posadil na postel a kráčel ke Kaitovi. Zvedl jsem telefon a típl ten otravný budík.

Najednou mě Kaito chytil za ruku a strhl na postel vedle sebe, hlavy jsme měli těsně u sebe a on přitom vypadal, že stále spí. Tiše mi zašeptal do ucha:,,Ještě jednou mi sáhneš na mobil..." otevřel ty své hnědé kukadla a hodil na mě vražedný pohled.

Prudce jsem se mu vyškubl, ještě, že byl ospalý, jinak bych to nezvládl. Nevrle jsem odfrkl:,,Tak ho příště vypni nebo se naučí lítat." Otočím se a kráčím ke své posteli.

 Za sebou jsem zaslechl zavrzání postele a ospalé zývání. ,,Ty si něco říkal skrčku? Já myslím, že budeš držet hubu a v klidu se držet ode mě dál." Ani nemám náladu se sním takhle po ránu hádat, jenže já ho tak nenávidím, je to takový idiot.

V koupelně jsem si opláchnul obličej a vyčistil zuby. Na sebe jsem si ,,neobvykle" oblékl školní uniformu, která je mi o něco větší, hold prej menší nevedou, a že si mám zajít do dětského. No, myslel jsem, že alespoň oni si ze mě nebudou utahovat, ale zřejmě jsem se mýlil.

Když jsem odcházel, Kaito šel teprve do koupelny, to by nebyl on, aby někam nepřišel pozdě.

Pomalu se šourám školními chodbami. Připadám si jako duch bloudící po chodbách. Prvních pár školních dní si mě všichni prohlíželi, šuškali si o mě a drželi si odstup a teď... jako bych tu nebyl, ignorují mě. Byla doba, kdy se mě pokoušeli šikanovat, ale naštěstí to nabylo zas tak hrozné. Ty dva měsíce uběhly jako voda a každý den se začíná ztrácet v tom předchozím.

Vešel jsem do třídy a rychle jsem se posadil na své místo vzadu u okna. Nechci nijak vzbuzovat pozornost. Proč taky, stačí, že jí už vzbuzuju díky mému otci.

Popravdě, nechci ani na tuhle školu chodit, ale otec rozhodl, že je tu spousta oborů, které si můžu vybrat, a že je to výtečná škola. Tak teď jsem tu a výtečně mi teda nepřipadá.

Plné třídy, žáci si do příchodu učitele, který chodí pozdě, dělají, co chtějí a i tak ho většinou neposlouchají. Je to zvláštní, tohle je škola, která je výběrová, jen pro ty nejchytřejší a stejně jsou tu všichni zabednění jako pizza v krabici.

Možná by to pro mě bylo lepší, kdybych měl alespoň jednoho přítele, jenže...

Zazvonilo na hodinu. Všichni se spolu bavili a jejich švitoření bylo slyšet až na chodbu. Ah, jak já se těším, až to skončí.

 Po několika minutách čekání přišel učitel. Trochu se jim snažil vynadat, ale moc to nepomohlo. Otevřel učebnici angličtiny a začal vykládat nové učivo, i když ho nikdo téměř nevnímá.

Náhle se rozrazily dveře a... kdo jiný...Kaito, ten idiot přišel zase pozdě. Učitel se na něj podíval s lehce naštvaným výrazem, Kaito mu na něj odpověděl svou obvyklou větou:,,No, jdu pozdě... nestíhal jsem."

Všichni ve třídě se začali smát a učitel jen zakoulel očima a ukázal mu, aby se posadil, už to ani nijak neřeší.

Kaito sedí v lavici vedle mě, což mě docela štve, jakoby nestačilo, že s ním sdílím jeden pokoj.

Asi po patnácti minutách začal štrachat v tažce, neříkejte mi, že zase nemá učebnici. Nenápadně jsem se k němu  pootočil zády a dělal, že ji taky nemám, ale marně. On má oči snad všude. Přisunul si lavici vedle mé a zašeptal:,,Yuzo, potřebuju učebnici."

Otočil jsem se na něj s kyselým výrazem a odsekl:,,A co já s tím? Jsem snad nějaká tvá osobní knihovna nebo co?"

Jen nahodil ten svůj debilní výraz a přisunul si ji blíž, aby na ni viděl. Ta hodina byla opravdu děsná, stejně jako zbytek dne.

Konečně, konečně je konec.

Ovanul mě chladný vánek a ozářilo slunce. Mám chuť odtud vyběhnout někam do neznáma. Ale... chtěl bych vidět matku, tolik se mi stíská ani nevíte...

Vyšel jsem za bránu školy a kráčel směrem ke koleji. Nejsou sice daleko, ale i tak je to asi 10 minut cesty a rvát se davy lidí není zrovna procházka růžovým sadem.

Snažím se sem zapadnout, a tak se oblíkám nenápadně a často si beru i něco, co by mi zakrylo obličej.

No, už jsem na koleji, tak si můžu sundat tu hroznou uniformu. Plácnu sebou o postel a pevně stisknu polštář. Stále myslím na matku, chce se mi tolik brečet, až se mi z toho hrnou slzy do očí. Rozbrečel bych se, nebýt Kaita.

Z ničeho nic vtrhnul do pokoje jako dělová koule a začal řvát. (nic neobvyklého)