Zmrazená

Prolog

Ruce jsem měla spoutané a už jen to je pro anděly velký trest. Mé hříchy ale byly velké. Tak velké, že jsem vykázána z Nebe.

Ruce se mi třesou, nejen zimou, která právě panuje, ale i strachem. Nevím, co mě dole čeká. Co se se mnou stane. Doslova mě objala náruč strachu.

Všichni stojíme před Jámou. Skrz ní se vykazuje na zem. Z oka mi vypadla slza. Stále je andělská a dokázala by léčit, ale až budu tam dole... Nebudu anděl.

"Sama víš, že lepší to být nemůže." promluví jeden z andělů.

"Já vím." přikývla jsem. Otře mi slzu a naposled se podívá do mých očí.

"Tvé oči budou navždy těmi nejhezčími. I tam dole." zní jeho jemný hlas. Jeho hlas byl pro mě vždy jako ukolébavka. Tak jemný, jako peříčko.

Postavila jsem se těsně před Jámu, dělilo mě od ní pár centimetrů.

"Tímto, tě Blau, vykazujeme, kvůli všem tvým hříchům na Zemi. Dole čekej jen prokletí." jeho slova se stala přísnými. Jak jinak by však měla znít? Jsem hříšník. 

Někdo do mě strčil. Nějaká lehká andělská ruka do mě strčila a já začala padat na Zem. Čím blíž jsem se k Zemi přibližovala, tím víc má pouta hořela. Byla jsem jako kometa. Celým mým pádem pouta zmizela. Ale má křídla začala také. Sotva jsem dopadla na zem, má křídla začala černat. Z krásných bílých peříček se stávala černá. A pak jedno po druhém začalo hořet. Plakala jsem, možná i křičela. Ale bylo mi to k ničemu. Má křídla mizí. A ze mě se stává jeden z mála Padlých andělů.

Tohle byl prolog, sice kratší, ale doufám, že se vám líbil :) První kapitolu vydám nejspíš zítra :) Pokud máte přání, pište do komentářů :)