Zmrazená

Kapitola 15

Spokojeně jsem ležela na zemi mezi ledem. Všude kolem mě byl led. Štípal mě do mých bosých nohou. Příště si sem vezmu boty. Ráno jsem ale byla moc nevyspalá, takže jsem na to vůbec nemyslela.

Hroty ledu vystupovaly ze zdí. Jak jsem zjistila, dokážu i více než jen pouhé zmrazení. Když se místa držím déle, vytvořím dlouhou část ledu a jsem si jistá, že bych takhle dokázala vytvářet sochy.

Dveře se otevřou.

Basford na mě pohlédne.

Já na něj. Zcela bezstarostně. Tak, jak to dělává on. Mě osobně to někdy dost štve. A já doufám, že teď to štve jeho.

"Vyřádila ses." Pronese a hodí mi na hruď mé rukavice.

"Jo. Bylo to skvělý. Ale já odsud ještě nechci pryč. Zaťukám na dveře, až budu chtít odejít, ano?" Zvedla jsem obočí a pohledem si namířila přímo do Basfordových očí, které mě probodávaly pohledem.

"Jistě." Povzdechl a rukavice z mé hrudi sebral. "Teď je nejspíš nepotřebuješ."

"Ne."

"Možná budeš čekat díl, nejsem tu vždycky na tvoje ťukání." Pověděl, když byl u dveří a zabouchl je za sebou dřív, než jsem něco stihla namítnout.

Ze dveří jsem přesunula pohled na strop. Dívala jsem se na velký zmrazený strop, který mi nevím, z jakého důvodu, připomínal stropy v kostelech. Pohled na něj mě zvláštním způsobem uspokojoval a činil mě klidnou. Najednou, jako bych se vypnula a soustředila všechny své smysly pouze na strop. V tuhle krátkou chvíli jsem vůbec neřešila Henryho, Basforda, mé prokletí.. Teď ve mě panuje podivný klid.

×××

S nádechem jsem se postavila. Otočila jsem se ke dveřím a přešla k nim. Párkrát jsem na ně zaťukala a při každém doteku se trochu zmrazí. Nevšímám si toho. Ignoruju to.

Žádná odpověď.

Skousnu si ret.

Jak dlouho tu budu ještě muset čekat? Já vím, že není za dveřmi nonstop, aby mi mohl otevřít. Opřela jsem se jedním ramenem o dveře a čekala.

Chvílemi na mě padala únava, ale tu přerušil hlad. Neuvěřitelně mi kručelo v břiše. Až budu odsud pryč a seženu zpět mé rukavice, budu se muset něčeho najíst.

Uběhlo asi deset minut a já zaťukala znovu. Nyní se konečně dveře otevřely.

"Jak dlouho jsi čekala?" otázal se Basford s úšklebkem.

"Nemám hodiny. Nevím." Odpověděla jsem a převzala si mé rukavice, které svíral v jeho rukou.

Opatrně si jsem si je nandala a ucítila jemné zašimrání ledu na mých prstech. Na to jsem ale již zvyklá. "Máme něco k jídlu?" zeptala jsem se a přitom se dala do pohybu, abych opustila malou temnou místnost a následně i Basfordovu ložnici.

"Jistě, co si bude vaše ledovost přát?" zeptal se mě s úsměvem.

Otočila jsem se k němu a dotkla se jeho hrudi mým ukazováčkem.

"Zaprvé," zamračila jsem se, "nejsem ledovost. A za druhé mám takový velký hlad, že bych ti klidně snědla ty tvoje bílý rukavice." Otočila jsem se zpět a pokračovala v mé cestě k mému pokoji.

"Máš ráda kuřecí maso?"

"Nikdy jsem to nejedla."

"Takže ho určitě ráda vyzkoušíš."

"Klidně." Pokrčila jsem rameny. "Mám hlad a sním téměř cokoli." Prudce jsem otevřela dveře, které vedly ke mně.

"Nemuseli jsme chodit až sem, ale pojďme tedy." Řekl Basford a v tu chvíli byl již u dveří, které vedly ven na chodbu. Vyšel a já ho následovala.

×××

Kuřecí maso bude nejspíš patřit také mezi má oblíbená jídla. I když možná mi chutná hlavně kvůli mému hladu. Už jsem sezobala téměř všechno maso, které jsem měla na talíři a dívala se na mě mastná kost.

Utřela jsem si ruce do ubrousku a napila se sladkého moštu.

"Seznámíš mě s tím, co vlastně v tomto světě představuji?"

"Výhru."

"To znamená?"

"To znamená, že v ten pravý čas ti vše řeknu."

"To jest?"

"V ten pravý čas."

"Děkuji moc za objasnění." Ušklíbla jsem se. "Byl bys skvělý učitel."

"To bych určitě byl."

"Ironie."

"To tedy ne."

"Ale jo."

"Já bych opravdu byl."

"Ne." Zamračila jsem se.

"A ty?"

"Co já?"

"Byla bys dobrá učitelka?"

"Nemyslím si. Nebavilo by mě to."

"Opravdu?"

"Opravdu. Navíc bych všechny děti zmrazila." Povytáhla jsem koutek rtu, ale neměla jsem v plánu se usmát.

Basford vstal od stolu a vydal se směrem ke mně. Také jsem vstala.

"Co by jsi teď chtěla dělat?"

"Jít nahoru. Slíbil si mi, že tam ještě půjdeme. Chtěla bych tam teď."

Chvíli si mě pouze prohlížel, pak ale přikývnul a přešel do chodby. Následovala jsem ho celou cestu. Docela jsem ji znala, ale jelikož jsem tudy šla jen jednou, myslím, že bych se stejně ztratila, pokud bych tudy šla sama.

Jsme před schody. Je jich několik. Cesta nahoru po schodech je také únavně dlouhá. Naším štěstím je ale výtah, který se nachází hned vedle schodiště. Basford již zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu, ale já stále hledím na schody. Něco mi na nich připadá zvláštní. Ale nevím co.

Uslyším otevírání výtahu a Basfordovo odkašlání. Ihned k němu přeběhnu a vstoupím s ním do výtahu.

Opřu se o zeď výtahu. Jízda výtahem mi dodává zázračný pocit. Připadá mi, jako bych měla jet až nahoru do nebe. Ale to mě neláká. Nechci se tam vrátit. Nebavilo by mě znovu začít dodržovat pravidla. Žádné neporušit. Neudělat hřích. Jsem ráda, že jsem tady. Cítím tu svobodu.

Výtah zastaví. Vystoupíme ven a ocitáme se na střeše celého sídla. Jak jsem již zjistila, jedná se o mrakodrap a v jeho zadní části se nachází přistavěné části, ke kterým patří také zahrada, ve které jsme byli.

Přistoupím blíže k okraji. Není tu žádné zábradlí. Nemám ale strach z výšek, takže mi to nedělá žádný problém. A Basfordovi nejspíš také ne.

Hledím na velké město. Spatřím odsud velké náměstí, na kterém se konaly trhy. Také všechny mrakodrapy, které jsem tolik obdivovala. Strašně mě baví pozorovat ty malé tečky, které se pohybují sem a tam. Auta, která jezdí po silnicích a lidi, kteří vykonávají cestu domů.

Když jsme tu byli poprvé, bylo to lepší. Byl západ slunce. Teď je odpoledne a slunce nám září nad hlavami.

A právě teď mi to dojde. Ten muž, který se na mě díval z mrakodrapu. Ten, který ze mě tehdy nespouštěl oči. To byl Basford.

Otočila jsem se k němu a málem do něj narazila, protože byl hned těsně za mnou. Chytl mé ruce.

"Opravdu se ti to tu tak líbí?"

"Ano." Je to tu úžasné. Obzvlášť při západu slunce." Usmála jsem se a propadla kouzlu jeho temných očí.