Zmrazená

Kapitola 1

Několikrát jsem zamrkala, abych odstranila všechny mé slzy z očí. Rozhlédla jsem se kolem. Nacházím se asi uprostřed temného lesa.

Vítr si začal pohrávat s mými dlouhými blonďatými vlasy. Ale začala jsem si všímat, že ztmavly. Stále patří do blonďatého odstínu, ale jsou mnohem tmavší, než bývávaly. Nevím, jestli se budou postupem času ztmavovat, nebo je tohle poslední fáze.. Ale mě se tmavé vlasy vždy líbily.

Rozhlédnu se kolem, jestli nenajdu nějakou cestu. Nikde žádná není. Jen stromy a houští. Co mám teď dělat? Chce se mi brečet, plakat a nic víc. Ale nebudu. Jsem na Zemi a musím být silná. Patří mi to. Někdy začínám uvažovat, jestli tohle není moc slabý trest.

Povzdechnu si.

Vydám se nějakým směrem. Rukami se obejmu, protože mám na sobě jen krátké bílé šaty a všude kolem panuje mráz, který mě každou chvílí píchá do mé kůže. Jdu proti větru, takže musím mít mé oči trochu přivřené.

V dálce spatřím obrys nějaké postavy. Zastavím se. Nevím, jestli se mám ted vydat za záhadnou osobou, nebo zůstat tady. Jsou ale jen dvě možnosti. Buď mě zabije, nebo mě odvede do tepla. Ta druhá se mi zamlouvá víc.

Po menším rozhodování se vydám na cestu. Postupně se dostávám do mlhy a blíže té neznámé osoby. Až teprve teď si všimnu, že je to kluk. Právě si sednul do trávy a prohrábnul si jeho tmavě hnědé vlasy. Dívá se na opačnou stranu, takže si mě ani nevšiml. Chvíli ho jen pozoruji. Nevypadá nebezpečně. Určitě nevypadá, že by měl v úmyslu někoho zabíjet. Mé tajemství si ale prozatím nechám pro sebe. Možná by změnil názor, kdybych mu pověděla, že jsem Padlý anděl.

Opřu se rukou o strom. To, co se ale stane mě dost zarazí. Ucuknu, jakmile to uvidím. Sotva jsem se toho stromu dotkla, proměnil se v led. Pozorovala jsem, jak se malá ledová tečka zvětšuje a napadá celý strom. To jsem udělala já? Teprve teď mi to došlo. To prokletí, o kterém mluvil.. Tohle je to prokletí.

Mladík se otočil a trochu ztuhnul, když spatřil zamrzlý strom.

"To jsi udělala ty?" ukázal na strom a zamračil se.

"Ne. Ne. To už tak bylo.." podívala jsem se na strom, "když jsem přišla." Několikrát jsem zakývala, abych svou lež potvrdila.

"Aha." Trochu divně se zasmál. "A co tady děláš?" zeptal se po chvíli. Začne si mě měřit pohledem. "V letních šatech?" dodá po chvíli.

"Na to bych se mohla ptát i já tebe."

"Já mám alespoň oblečení," ukáže na sebe a usměje se, "ne letní šaty."

"To máš štěstí..."

"Rodiče tě vyhodili ven a nic sis nestihla sbalit?"

"Ne."

"Takže jsi utekla?"

"Taky ne."

"V tom případě jsi blázen a myslela sis, že je léto."

"Ne. Ani jeden z tvých tipů není správný." usměji se na něj.

"Tak proč?"

"Nechci se o tom bavit," podívám se do prázdna, "stejně na tom nezáleží." přejede mnou mráz.

"Hele, nechceš jít.. No, ohřát se. Totiž, musíš být strašně vymrzlá." pokusí se o úsměv.

"Budu ráda." odpovím mu, i když si nejsem jistá.

Postaví se a teprve teď si všimnu toho, jak je vysoký. Je vyšší než já, asi tak o dvacet centimetrů. I když má modré oči, pohled do nich mě zahřeje.

"Následuj mě." jeho hlas mi připomíná hlas anděla. Možná je i o něco hezčí. Právě jsem se asi zamilovala do jeho hlasu a očí. Další hřích. Skousla jsem si ret, abych se nesmála. Já už přeci nejsem anděl. Můžu si dělat kolik hříchů chci.

Chytla jsem ho za ruku, která byla příjemně teplá. Mé ledové ruce to potřebovaly.

"Jej!" vykřikl a podíval se na jeho ruku. V jeho dlaních byl kus ledu, který měl v úmyslu se rozrůst.

Dala jsem ruce před ústa. To jsem neudělala já. Ne.

"To nic." snažil se být klidný. Druhou rukou led odcvrnknul pryč. "Ale už ti nevěřím, že ten strom byl celý z ledu už když jsi přišla." Usměje se.

"Dobře. Lhala jsem." sklopím oči a několikrát zamrkám.

"To je dobrý." Nepřestává se smát. "Po cestě mi to určitě vysvětlíš."

"Pokusím se." znovu se zadívám do jeho modrých, tak překrásně modrých očí. Tak krásně modré oči nemůže mít nikdo jiný. Nejspíš jsem na chvíli strnula, protože nasadil tázající se výraz.

Vydali jsme se na cestu. Procházeli jsme kolem stromů, ze kterých každou chvíli upadl nějaký list. Hromady listí ležely na zemi. Prošli jsme kolem jehličnatých stromů, abychom se dostali na stezku.

"Takže, stále čekám na začátek." ozve se a přeruší tím tak ticho, které mezi námi doposud panovalo. Nemůžu mu říct, kdo jsem. Jedna věc je ta, že by mi určitě neuvěřil a druhá... nevím, jestli mu můžu věřit.

"Je to dost složitý."

"To nevadí. Můžeš mi to vyprávět... dvě hodiny." Zasměje se.

"Nevím, jestli to stihnu..."

"Tak to zkrať. Použij slova místo vět."

"Já myslím, že..." Otočím se k němu. Podívá se přímo do mých očí. Zajímalo by mě, co v nich vidí. "Že není vhodná doba..."

"Nemusíš mi říkat všechno," sklouzne pohledem na zem, "stačí jen, abych věděl, koho si to zvu do domu."

"Jsem zcela normální."

"O tom začínám pochybovat."

"V tom ti nebráním."

Usměje se. Chtěl by mě chytit za ruku, ale pak si nejspíš vzpomene na to, co se stalo prvně a odtáhne ji.

"Tak dobře. Jsi dost divná. Na dnešní dobu strašně neobvyklá, víš, jsi jako superhrdina."

"Kdo?" usměji se.

"Superhrdina. Jeden z X-mena taky uměl.. Ovládat led."

"Já to neumím ovládat." Možná jsem se rozpovídala. Už povídám o mém prokletí.

"Ale je to podobný."

"Já určitě nejsem superhrdina. Ten totiž určitě koná dobré skutky."

"Ty nejsi zlá."

"Potkal jsi mě před pár minutami. Jak to můžeš vědět...?"

"Myslím si to. Ty si myslíš, že jsem zlý já?"

"Ne. Vypadáš... mile." usměji se sama pro sebe.

"V tom případě musíš být i ty."

Zastavíme se. Před námi se začíná rýsovat město. Obrysy velkých staveb vypadají velkolipě. Slunce začalo pomalu zapadat a stín města se vrhal na nás.

"Teď uděláš přesně to, co já. Snaž se, aby tě nikdo neviděl."

První kapitola! Doufám, že se vám líbí :) Jestli máte nějaké nápady, vylepšení, nebo jen hodnocení, určitě mi napište komentář :)