Zmrazená

Kapitola 23

Vlezla jsem si do postele a přikryla ledovou přikrývkou. Koupel jsem docela zvládla, ale budu muset Andresovi říci, aby tam zase poslal nějaké služebné. Tentokrát to odpykala celá sprcha a kus vany.

Užívala jsem si pohodlí polštáře, dokud z něj zatím není kus ledu. Andres mi říkal, že může kdykoli nějaký nábytek nebo dekorace nahradit za stejné a nové, ale mě je to líto. Nechci to mrazit zbytečně. Pomalu jsem zavřela oči, ale nedalo mi to a musela jsem se z postele dívat na měsíc zahalený mraky. Viděl byl jen kus, ale i ten byl kouzelný. Měla bych být jako měsíc. Být odvážný, i když nepřijdou hvězdy. I když nepřijde jeho vojsko. Zářit, co nejvíce to jde i když ho zahalují temná mračna. Zůstat tady, dokud nevyhasne poslední kousek jeho záře.

Konečně na mě padla únava a já začala usínat. Musím být jako měsíc. Navždy.

***

Vyskočila jsem z lehu do sedu. Zase jsem měla sen, který bych nikdy nechtěla vidět. Zase jsem zmrazila Henryho. Copak se to někdy doopravdy stane, nebo je to jen má noční můra, na kterou stále myslím a tak se mi v mysli opakuje? Byla bych vděčná, kdyby to byla spíše jen noční můra. Nechci ani pomyslet na to, co by se dělo, kdyby se to doopravdy stalo.

Několikrát jsem zamrkala a ucítila na tváři slzy. Otřela jsem si je a spatřila, jak někdo stojí ve dveřích, které vedou do Basfordovy ložnice. Jak si opovažuje mě pozorovat, když spím? Protočila jsem panenky.

"Jestli tu chceš být, tak si prosím najdi jiné místo a pokud možno, nezírej na mě."

"Zase jsi brečela." Zůstal na svém místě. Nehnul se ani o píď.

"No a co? Mám právo brečet, nebo ne?" Upírala jsem na něj pohled. Konečně se odlepil od dveří, které rozdělovaly naše ložnice a vydal se bohužel směrem k mé posteli. Ujmul se místa, které bylo vlevo ode mě. Doufám, že tu nehodlá přenocovat. V mé posteli.

"O čem se ti zdálo?" přiblížil se ke mně a dýchnul mi do tváře.

"To je moje věc." Otočila jsem se k němu a naše oči se znovu po několikáté setkaly. Už dávno jsem naše opětované pohledy přestala počítat.

"Třeba ti pomůžu."

"Jak bys mohl," sklopila jsem pohled na své ruce, které každou sekundou mrazily postel. Stejně spím na kusu ledu. Už je to jedno. Pomalu si začínám zvykat. Není to tak hrozné. Docela.

"Co ty víš. Zkus to."

"Já se tě neptám na takové soukromé věci."

"Myslím, že jsi se určitě na nějakou soukromou věc zeptala. A prosím, nehrajme už na to, kolik otázek dám já, tolik ty, ano?"

"Řeknu ti to, až mi odpovíš ty."

"Ptej se." Uchychtnul se.

"Takže, jaký jsi měl sen ty?" Nadzvedla jsem obočí a hlavu nasměrovala zpět k němu.

"Já ale nebrečím ani nekřičím ze spaní-"

"To je jedno. Prostě mi řekni, jaký jsi měl sen. I kdyby to bylo.. cokoli. Prostě cokoli. Popravdě." Slovo popravdě jsem zdůraznila a i přidala na hlase.

"Já nemám sny. Teď mi pověz o tvé noční můře."

"Jak nemáš sny?" nechápala jsem a zavrtěla hlavou. Každý má přeci sny. Každý.

"Prostě je to tak. Je to úplně to samé, jako že ty jsi Padlý anděl."

"Ale já se Padlým andělem stala. Takže, jako malý jsi sny měl?"

"Prostě nemám sny. Konec. Nemám, co víc říct."

"Byla to děsivá noční můra toho, čeho se nejvíce bojím." Přiznala jsem a při vzpomínce na ten sen mi zrudly oči.

"Čeho se bojíš?"

"Zmrazila jsem tam někoho blízkého. Toho se bojím. Že zmrazím někoho, na kom mi opravdu záleží."

"Henry." Vysypal ze sebe. Došlo mu to během jedné jediné věty.

"Jak to víš?" Pohlédla jsem k němu a snažila se zakrýt slzy, které mi znovu proudily po tváři.

"Je to jasné. Měla by jsi na něj prostě přestat myslet. Henry je pryč z tvého života, chápeš?"

"Jenže on byl ten první, první přítel, který mi pomohl. Který se se mnou kamarádil i přes to, že jsem si myslela, že ten první, který mě najde buď uteče nebo mě zabije. Sdílel se mnou radost, byl přátelský, choval se ke mně jako k normální holce. Ne, jako k zabijákovi. On byl opravdový přítel. A moc mi na něm záleží. Opravdu hodně. Z mého života Henry nikdy neodejde. Nikdy. I kdyby byl mrtvý, bude pořád žít v mém srdci. Pořád na něj budu vzpomínat, jako na toho nejlepšího kluka, kterého jsem kdy poznala."

"Když myslíš." Otočil se na záda a zadíval do stropu.

"Ty tu přenocuješ?"

"Co kdyby jsi měla další špatný sen? Tvůj ochránce musí být vždy nablízku." Ušklíbnul se.

"Myslíš si, že jsi můj ochránce?"

"Kdo jiný?" Nadzvedl obě obočí a tázavě na mě pohlédl.

"Třeba já sama."

"Sama se neutěšíš, když máš noční můru."

"Tak si tu tedy zůstaň." Protočila jsem panenky a ušklíbla se. Evidentně strávím zbytek večera s Andresem. Andres je velmi zvláštní. Mé pocity k němu nasazují stejné masky, jako on. Sama nevím, kdo pro mě je. Někdy mám chuť ho ukamenovat, jindy si s ním prostě povídat a občas jsou i pocity, které mi říkají, abych ho políbila. Já nevím. Nevím totálně nic.

Koho vlastně miluje měsíc? Má někoho takového? Možná, že je Andres jako slunce. To si taky často s lidmi hraje. V jednu chvíli svítí, až do neuvěřitelného horka a za chvíli na to si sbalí všechny kufry a nás tu nechá s temnými mraky. O noci vůbec nemluvě.

Otočila jsem se na stranu k Andresovi a zjistila, že se stále dívá do stropu. Co tam vidí? Leze tam snad nějaký nechutný pavouk a jeho fascinuje pavučina? Ne. Nic tam není. Jen strop.

"Dobrou noc." Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Já nesnáším, když mě hladí. Je to pak, jako by on byl mým otcem a já jeho malou dcerkou.

"Dobrou." Zavrčela jsem a zavřela oči. Nechám se unášet říší snů. Avšak doufám, že pokud nějaký sen přijde, nebude to noční můra. Budu mít hezký sen. Budu mít hezký sen. Budu mít hezký sen. Hezký sen. Hezký sen. Hezký sen. Hezký sen. Hezký sen. Hezký sen.

Hezký sen.