Zmrazená

Kapitola 24

Probudila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem po ložnici, jako bych tu byla poprvé. Andres už tu není. Vlastně ani nevím, jestli opravdu spal se mnou na tomto kusu ledu, nebo během noci odešel k sobě. A je mi to jedno. Já se vyspala dobře. Ale na pohodlnou matraci mohu jen vzpomínat.

Prohrábla jsem si vlasy a protřela si obličej, abych se alespoň malinko oživila. Opatrně jsem vstala a přitom zmrazila kus zdi o kterou jsem se opřela rukou. Měla bych si konečně zvyknout i na to, že vše, čeho se dotknu zmrazím. Přejela jsem pohledem ke dveřím, odkud mě večer pozoroval Andres. Zrodila se ve mně nová chuť; znovu něco zmrazit v mé místnosti. Dlouho jsem tam nebyla. Protáhla jsem se a pomalu se vydala kupředu. V tu chvíli, kdy už jsem ale chtěla zatáhnout za kliku, abych se dostala dál se dveře otevřely a v nich stál Andres znovu s tácem v ruce.

"Kam se ženeš?"

"Něco zmrazit." Ušklíbla jsem se.

"Bez pořádné snídaně nikam." Ďábelsky se usmál a prošel kolem mě do mého pokoje.

"Co mi neseš?" otočila jsem se k němu. Uvnitř mě se ozval i hlas, který patřil hladu, ale kvůli mým omezeným možnostem se ho snažím většinou ignorovat. Když se ale něco nabízí, proč neodmítnout?

"Něco velice dobrého." Odpověděl mi a posadil se s tácem na ledovou postel. Pokrčila jsem rameny a přešla k němu, abych konečně spatřila, co na táce je. Jakmile jsem to zjistila, usmála jsem se. To samé, co včera večer, ale místo jahod má na talíři jiné ovoce. I takové, které neznám. Posadila jsem se vedle něho.

"Budeš mě ještě potřebovat?" zeptala jsem se. Lordi jsou už mrtví. Nebo snad chce víc?

"Já tě navždy potřebuji." Odpověděl sladce a namočil kousek ovoce do čokolády.

Znovu jsem zavřela oči. Měla jsem pocit, že se mě na to chtěl zeptat, ale já ho předstihla. Jenže místo ovoce mi na ústech přistálo něco úplně jiného. Něco, co bych nejspíš teď nečekala. Byl to polibek. A já ho opětovala. Nikdy jsem netušila, že se mi něco takového stane. Nikdy jsem neměla nejmenší tušení, ani jsem nikdy nepočítala s tím, že by se něco takového stalo. Že bych se s někým líbala.

Cítila jsem, jak se mi zrychlilo srdce. Začalo najednou bušit rychleji, než je obvyklé. Do mé krve se nahrnula tuna adrenalinu.

Pomalu jsem otevřela oči a odlepila od Andrese ústa. Vážně jsme se teď políbili?! Pár sekund jsme na sebe jen hleděli. Já tohle asi nepřežiju. Všechny mé špatné pocity k němu se najednou roztavily a všechno se soustředilo jen na jeho dobrou stránku. Copak já ho opravdu miluju?

"Měla bych jít." Zašeptala jsem a skousla si spodní ret. Je mi jedno, že jsem neochutnala ani kousek snídaně. Já ten hlad přežiju. Opatrně jsem vstala z postele a rychle se vytratila z pokoje, než něco stačil říct.

Netrvalo to dlouho a já byla v mé místnosti. Je tu méně ledu, než když jsem už byla posledně. Nejspíš se to služebné pokusily setřít. Jenže nějaký led tu zůstane přikotvený už napořád. Zavřela jsem za sebou dveře, na kterých se vzápětí rozlezl led. Všimla jsem si, že dveře přimrazil tak dokonale, že budu mít asi velký problém dostat se ven. Ale to je jedno. Tohle je moje místnost. A jsem ochotna v ní zemřít.

Lehla jsem si na zem a přitom se ji dotkla schválně tak, aby po ní začal lézt led. On mě políbil. Políbil mě už podruhé. Ale já mu to opětovala. My jsme se líbali. Sakra. Jak daleko tohle nechám dojít? Možná ho ale opravdu miluju. Já nevím. Rozhořčeně jsem pěstí bouchla do podlahy. Cítila jsem, jak mě led začal šimrat za zády. Několikrát jsem zamrkala. Srdce se mi zase rozbušilo. Zavřela jsem oči a začaly se mi přehrávat všechny šťastné vzpomínky s Andresem. Nechtěla jsem to. Ale bylo to, jako by někdo zmáčknul zelený knoflík v mé hlavě a já to nijak nemohla zastavit. Zmáčknul knoflík a přede mnou běžel film mých vzpomínek. Poslední vzpomínka byla na polibek. Na sladký polibek. Zaťala jsem zuby a posadila se. Prohlédla jsem si znovu celou místnost. Chtělo by to tu více ledu.. Ihned jsem vstala a dala se do práce. Zase, jako vždy, když tohle dělám, jsem pocítila uvolnění. S radostí jsem brouzdala prstem po zdech. Po chvíli jsem i začala tančit. Ladně jsem poskakovala po celé místnosti a dotýkala se, čeho jen jsem mohla.

Usadila jsem se doprostřed místnosti do tureckého sedu. Hleděla jsem pouze na dveře, kterými se odsud dostanu ven. Byly však dokonale zamrzlé. Prostě je prokopnu. Kdyby něco, hold je o jedny dveře méně.

Po menším přemýšlení jsem vstala a vydala se ke dveřím. To dokážu. Vykopla jsem svou pravou nohu do dveří, co nejsilněji jsem dokázala. Výsledek byl ale jen pulzující bolest v chodidle.

"Sakra." Zaklela jsem a zamračila se. Ruce jsem složila na prsou. To jsem se tu jako sama uvěznila?!

Dám do toho víc síly. Je to jen kus ledu přilepený ke zdi. Promrzlý skrz na skrz. Vlastně je to socha dveří. Vždyť Andres toho Lorda tehdy roztříštil jedním kopnutím. Tak co já bych totéž nedokázala se dveřmi.

Nadechla jsem se a znovu kopla. Nezastavovala jsem se. Kopala jsem pravou, levou, pravou, levou. Tak dlouho, dokud jsem nevytvořila malou prasklinku. To jsem opravdu tak slabá?

Nevzdávala jsem se.

Buď jako měsíc, připomněla jsem si. Kopala jsem pořád. Stále a tak dlouho, dokud jsem ve dveřích nevytvořila dost širokou prasklinu. Pak už stačil jen jeden kop a jedno pěstí a kus dveří se rozsypal jako hromádka karet. Hrdinsky jsem se usmála a prošla dveřmi. Nechápu a nejspíš nikdy nepochopím, proč se do mé místnosti dostanu vždy pouze skrz Andresovu ložnici.

Rozhlédla jsem se po mém pokoji. Nic jiného, než dívání se na gigantické město mě nenapadlo. Ale to je moc nudné. To není žádné prozkoumávání. A já mám na tohle místo stále hodně otázek.

Opatrně a rychle jsem se převlékla do prvních šatů, které jsem v mé skříni spatřila. Byly krátké a tyrkysově modré. Od pasu až k výstřihu byly pokryty třpytivými kamínky. Od výstřihu až téměř k začátku krku byla světle; až téměř průhledně modrá látka. Tyto šaty se nejspíš stávají dalšími mými oblíbenými. Ani nevadilo, když se na nich občas objevil nějaký ten kousek ledu. Docela to i ladilo ke stylu šatů.

Vesele jsem odešla z ložnice směrem k zahradě. Mám v plánu ji celou prozkoumat, jak nejlépe to dokážu. Chci o mém druhém oblíbeném místě vědět vše, co mohu. A znát ji stejně dobře, jako samotný Andres.

V médiích jsou šaty, které jsem na Blau popisovala. (ta žena je jen modelka, neberte ji jako Balu - pro ni mám vzhledově herečku Alexis Knapp - jde jen o ty šaty, které mimochodem jsou i mezi mými oblíbenými ^^)