Zmrazená

Kapitola 12

Probudily mě sluneční paprsky, které mi zářily přímo do očí. Otočila jsem se na druhou stranu směrem ke dveřím a několikrát si promnula oči, aby se ze slunečního záření vzpamatovaly.

Včerejší večeře ve mně zanechala několik vzpomínek. Ale nejsou teď to hlavní, na co myslím. Já myslím na Henryho.

Podívala jsem se na noční stolek a zahlédla na něm papírek. Nahmatala jsem ho a pozorně začala číst.

Lord Basford - dnes večeře - přijdu před šestou - Liv

V duši jsem se usmála. Liv je moc hodná. Položila jsem lísteček zpět na stoleček. Vypadá to, že večeře v šest budou teď pravidelnými schůzkami mě a Basforda. Zajímalo by mě, jak se jmenuje. Může mít jakékoli jméno. Jmen je nad tisíc. Cítím se ošizeně, když neznám něčí jméno. Zavřela jsem oči.

××

"Blau, kam to běžíš?!" křičel na mě andělský hlas. Právě jsem utíkala z té nejdůležitější schůzky v mém životě. Tedy, patřící mezi mé nejdůležitější. Srdce mi bije rychlostí blesku a nohy mi skoro vypovídají svou činnost. Musím odsud pryč. Tyhle sešlosti mě nebaví a ani nemám chuť je poslouchat. Odsuzování andělů za jejich hříchy. Pár jsem jich už také spáchala. Ale ne zase až tak moc. Zabočila jsem za roh a udýchaně se usadila. Křídla mi nyní sloužila jako teplá přikrývka. Vždy jsem je strašně obdivovala. Křídla. Každé peříčko po peříčku. Prohrábla jsem si své vlasy a zavřela oči. Chtěla jsem odsud pryč. Nechápu, proč se těch schůzek musím účastnit. Prý, abych věděla, co by mě čekalo, pokud bych ve svých hříšcích pokračovala.

Naklonila jsem se, abych se podívala za roh. Nikdo nikde. Oddechla jsem si. Jsem v bezpečí.

××

Zprudka jsem otevřela oči. Možná jsem na chvíli usnula zrodila se mi v mysli vzpomínka. Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Ty schůzky mě opravdu nikdy nebavily. Bylo to pro mě opravdu skoro jako mučení. Obzvlášť, když připomínali mou matku. Také ji poslali sem na zem. Ale to je tak dávno, že svůj pozemský život již prožila nebo předčasně zemřela. Neudělala nic špatného, jen se zamilovala. Jako anděl se zamilovala do člověka. Byla jsem opravdu dost malá, když ji vyloučili z nebe. Možná část mého já dělala ty hříchy schválně, aby se dostala na zem za matkou. Jenomže ta je dávno mrtvá. Po tváři mi stekla malá slza. Ihned jsem si ji setřela a znovu se ponořila do polštářů. Od včerejšího odpoledne jsem pořád v rukavicích a nic se mi nepodařilo zmrazit.

Otevřela jsem šuplík od nočního stolku a vyhrabala digitální hodiny. Položila jsem je na stolek. Je deset hodin ráno.

Vyklouzla jsem z postele a pomalými kroky se vydala k oknu. Slunce dnes září, jako by si užívalo tu poslední chvíli.

Město již bylo v plném proudu. Auta jezdila a všechno napovrch vypadalo dokonale. Uvnitř je to ale jiné. Protože nic není dokonalé. Právě naopak.

Několik minut jsem se jen tak dívala z okna a pak se zašla podívat na dnešní výběr šatů. Určitě mám z čeho vybírat, mám jich tu přes padesát. Ale všechny jsou tak krásné, že je to dost obtížné.

×××

Uběhl týden. Každý den jsem měla společnou večeři s Basfordem. Občas jsem něco zmrazila, ale řekl, že uvidím až zítra. Vše odkládá na zítřek. Ten jeho poslední zítřejší slib, překvapení, nebo jak bych to mohla nazvat bylo vyšplhání do nejvyššího patra a ten nejvíce dokonalý výhled na město. Slíbil mi ale, že se tam ještě podíváme. Nerada to přiznávám, ale začíná se mi to tu líbit. Což je dost špatné.

Nyní se znovu chystám na další společnou večeři. A další překvapení. Dnešní výběr šatů jsem udělala podobný, jako v můj první den večeře. Jsou stejně královské, ale mají trochu jiný sestřih u ramen a barvu do růžova.

Liv si pro mě přijde za deset minut. Posadila jsem se na postel a začala odpočítávat minuty. Jsem připravená už asi hodinu. Moc mě baví hrabání se v šatech, doplňcích a podobných věcech. Možná tím zaháním myšlenky na Henryho. Dlouho, dost dlouho jsem ho neviděla a nevím, co s ním je. Jestli žije. Několikrát jsem zamrkala, abych odehnala blížící se slzy. Naštěstí nepřišly.

Za dveřmi se ozvalo jemné zaklepání. Je to jistě Liv.

Vstala jsem z postele a otevřela dveře.

"Dnes ti to sluší ze všech dnů nejvíce!" Vypadlo z Liv a následně se jí otevřela ústa dokořán.

"Neříkej!" Usmála jsem se. Nikdy bych si nemyslela, že její překvapení bude větší, než při mém první dni, kdy z mého výběru málem omdlela.

"Pojďme." Usmála se a my se vydaly na naší každodenní cestu. Dnes jsem se, nevím z jakého důvodu, hodně těšila na večeři. Mé srdce tlouklo radostí a při přibližování se ke dveřím začalo ještě víc.

Když jsem vstoupila dovnitř, najednou se na mém obličeji objevil úsměv. Ani se mě nezeptal, jestli s tím souhlasím. Prostě se objevil.

Basford si stoupnul a oplatil úsměv.

"Jak vidím, znovu jsi porušila můj výběr."

"Dělám to tak vždycky-"

"Porušuješ pravidla?" pozvedne jedno obočí.

"Ne," zasměji se a usadím se na své místo, "vždycky si vyberu ty, které se líbí mě. Je to větší zábava, hledat vhodné šaty, než jen jako robot obléci dané číslo."

"V tom případě už ti asi ta čísla posílat nemusím, že?" usměje se a v jeho očích se najednou zazáří štěstí. I přesto, že se stává více přátelským si ho od sebe držím dál. Stále pro mě není přítelem jako Henry.

"Můžeš, ale počítej s tím, že je nikdy nedodržím."

"Dobrá." Nenápadně přikývl a dal se do své polévky. Já polévky moc v oblibě neměla. Dala jsem přednost vařené zelenině s brambory.

"Jaké je to překvapení?" zeptala jsem se, když jsem dojedla.

"Nemohu ti to ihned říct, nebylo by to překvapení."

"Ale bude dnes, ne?"

"Ano." Usměje se. Je určitě potěšen, že jsem na překvapení úchylná. "Jestli jsi dojedla, dovedu tě k němu."

Přikývla jsem.

×××

Vydali jsme se rovně po chodbě a postupem času jsme došli k obrovským bílým zdobeným dveřím.

Před nimi se Basford zastavil.

"Ještě než tam vejdeme, chci ti dát tohle." Řekl potichu a vyndal krabičku z kapsy.

Pomalu ji začal otevírat a já s každým otevřením začínala žasnout.

Kývala jsem hlavou ze strany na stranu. Já nechci, aby mi dával dárky. Je překrásný, ale... Skousla jsem si spodní ret.

"To ne!" Žasla jsem ještě více. Byl to náhrdelník zdobený třpytivými drahokamy. Vyndal ho a připnul mi ho na krk.

"Jistě, že ano."

"Já od tebe nechci dárky." Řekla jsem, když stál znovu přede mnou. Možná se mu na chvíli na obličeji objevil smutek, ale rychlostí blesku své pocity zamaskoval.

"Proč?" zeptal se jemně.

"Dárky si mě nekoupíš, jasné?"

"Já si tě nekupuji, Blau. Ty už jsi na mé straně. Proč bych si tě měl kupovat? Copak ti nemohu dát ani dárek?"

Mou odpovědí bylo ticho.

"Pojďme." Ukázal na velké dveře a vzápětí je otevřel. Mě čekalo další nadšení.